Tak já vás všechny zdravím. Tohle bude prostor pro odpovědi na vaše otázky, kterých přišla spousta a já jsem za to moc ráda. Mnoho otázek se přirozeně opakovalo, takže jsem je rozdělila do několika sekcí a budu na ně postupně odpovídat.

Začnu tím, na co jste se ptaly nejvíc, a to jsou kontakty, které jsem zmiňovala.

Daniela Boháčová a čtení duše

Ptaly jste se na kontakt na Danielu a na její čtení duše, jestli to dělá i pro veřejnost.

Ano, samozřejmě Daniela tyhle výklady dělá pro veřejnost. Dělá je jak pro nás přátele a své blízké, tak i pro úplně neznámé a v uvozovkách cizí lidi. Veškeré informace najdete na její webové stránce. Jmenuje se Daniela Boháčová a web je danielabohacova.cz, bez diakritiky a všechno dohromady.

Tam můžete prozkoumat Danielčinu krásnou nabídku. Ona nedělá jenom čtení duše, ale už možná patnáct let dělá taky výklady human designu. To je věc, se kterou taky dlouhodobě pracuju, možná právě těch patnáct let. Je to nádherná cesta sebepoznání, takže kdo jste se s human designem ještě nepotkaly, určitě doporučuju na Danielčiných stránkách prozkoumat. A samozřejmě tam najdete i ta čtení duše, která jsou prostě úžasná. Zrovna teď jedno pro mě chystá.

Sonia Choquette, moje učitelka intuice

Potom jste se mě ptaly na výcvik Soni, té mojí učitelky intuice. Je to Sonia Choquette. Píše se to francouzsky, ale když to zadáte do Googlu nebo do AI, Sonia Choquette učitelka intuice, tak vám určitě vypadne. Vypadnou vám taky její krásné stránky, kde se o ní můžete dočíst.

Samozřejmě je to všechno v angličtině, ale cítím, že s dnešními technologiemi a hlavně s AI vůbec není problém si cokoliv přeložit. Soňa má velmi bohatý YouTube kanál, kde si můžete pustit videa s titulky, a taky moc krásný Instagram, kde v podstatě každý den přidává hezký reels s aktuálním naladěním toho, co se teď děje a jak k tomu přistupovat.

A ten výcvik, to je výcvik intuitivních koučů, který letos pořádala úplně poprvé. Úplně poprvé ve své historii udělala certifikační výcvik, kterým jsem prošla.

I přesto, že neplánuju pracovat s lidmi individuálně, v tom mám už dlouhodobě jasno. Baví mě pracovat s lidmi ve skupinách, individuální práce prostě není můj šálek kávy. Ale i tak jsem tím prošla, hlavně kvůli sobě, abych sama sebe uměla s intuicí lépe navigovat. A pravdou je, že drtivá většina celého toho výcviku je primárně o práci se sebou. O tom ladění a vylaďování sebe do souladu a do koherence, ve které je ta intuice krásně slyšet a můžeme ji pak následovat.

Myslím, že ten výcvik má Soňa taky na stránkách a že bude další běh otvírat v příštím roce. Je to tříměsíční záležitost a stojí to kolem dvou set tisíc korun. Není to levná záležitost, ale je to velmi intenzivní a hluboké. Vyžaduje to taky hodně času. Nejsou to zkoušky, ale k certifikaci je potřeba dodat nějaké věci. Takže je to hodně komplexní a poměrně nákladné jak časově, tak finančně.

Ájurvédský resort na Bali

Pak jste se ptaly, jak se jmenuje ájurvédský resort na Bali, kde jsem byla a který vám moc, moc, moc doporučuju.

Jmenuje se One World, jakože jeden svět. Zase když si vygooglíte ájurvéda na Bali nebo One World, tak vám to vypadne. Mají tam dvě centra, jedno v Ubudu a jedno v Tegallalangu, což je takový Ubud venkov. Ubud je takové hodně spirituální, teď už bych řekla město na Bali, které v překladu znamená medicína. Já mám zkušenost s tím jejich centrem v Tegallalangu, který se mi osobně líbil víc.

Takže pokud byste chtěly, určitě tam. A budu ráda, když se tam někdo vypravíte, můžete jako referenční osobu uvést mě. Oni mi fakt dají malou slevu na můj další pobyt, který mám teď otevřený asi na konec listopadu, to ještě uvidím.

Je to tam úžasné. Úžasný standard, úžasné služby, péče i kvalita. Jsou velmi zkušení, a i přesto, že ájurvéda pochází z Indie, je to tam opravdu na vysoké úrovni. Já jsem byla na ájurvédě na Srí Lance, takže mám i to srovnání, a tomuhle bych opravdu nevytkla nic. A to jsem velmi náročná, řekla bych.

Pan doktor, který mě operoval

Pak jste se mě ptaly na pana doktora, který mě operoval. To je pan doktor Michal Mára, snadno si vygooglíte jeho ordinaci.

Ordinuje jednou týdně v Praze. Konzultace s ním jsou placené, stojí myslím aktuálně čtyři tisíce. Samozřejmě je možné se s ním domluvit i na operaci. Někdo se mě myslím ptal, jestli jsem si tu operaci platila. Ne, neplatila, normálně to šlo přes pojišťovnu. Dostala jsem od nich i žádanky na předoperační vyšetření a všechny tyhle věci, to už bylo hrazené pojišťovnou. Ale ta konzultace u pana doktora se platí. Operuje potom u Apolináře.

Ájurvédský lékař v Praze a doktor Mikulášek

Další otázka byla, jestli znám nějakého ájurvédského nebo alternativního lékaře v Praze. Tak bohužel tyhle znalosti nemám, tam nemůžu posloužit.

A jestli vím něco o panu doktoru Lubomíru Mikuláškovi, to je další český odborník na myomy. Toho bohužel neznám a nemám s ním zkušenost. Tím, jak byl ten můj celý proces hodně vedený, jsem neměla potřebu si dělat nějaké další průzkumy a pátrání. Prostě mi to všechno jelo ve flow, ostatně jak jste slyšely v tom vysílání.

Jak rozumím tomu, že se rodová zátěž uzavírá
Potom jste se mě ptaly, abych vysvětlila, jak rozumím tomu, že se rodová zátěž uzavírá. U mě, protože jsem zmiňovala paradentózu z tatínkovy rodové linie a myomy z maminčiny rodové linie.

To, že to uzavírám, znamená, že se mnou to pokračovat dál nebude. Prošla jsem si tím a plně to prožila, řekla bych hodně vědomě, takže pro mě se to uzavírá. A to, že to se mnou nebude pokračovat dál, je samozřejmě tím, že nemám děti a nebudu mít děti.

Proces toho, aby se to nepředávalo dál, pokud ty děti máte, je obrovsky, obrovsky individuální a v tomhle si vůbec netroufám radit. Spíš vás chci povzbudit k tomu, že tam je ta vaše vnitřní moudrost a že je důležité následovat ty kroky, které vám přichází.

Co mě vedlo k rozhodnutí nemít děti
A pak jste se mě ptaly, co mě vedlo k rozhodnutí nemít děti. Ono to vlastně není rozhodnutí, ale výsledek té mojí celoživotní cesty doposud.

Je pravda, že já jsem děti nikdy nechtěla. Až do třiceti jsem vůbec necítila potřebu mít děti. Děti mě nikdy nepřitahovaly, nezajímaly.

Já jsem odmalička byla zvířatamil a jsem doteď. Mě prostě zajímala koťátka, štěňátka. Kdykoliv jsem viděla nějakého malého tvorečka, mohla jsem se úplně rozpustit láskou. Kdežto s dětmi jsem to takhle nikdy neměla. Nikdy jsem to tak neměla a vůbec jsem to necítila, i přesto, že jsem v uvozovkách vyvdala Klárku, které v té době byly něco přes dva roky.

Takže já jsem takhle miminko do života dostala, ale ne v takové formě, že bych ji vychovávala. Byla jsem a doposud jsem její velmi dobrá kamarádka a někdo, kdo jí do života přinesl spoustu věcí, a ona zase mně. Ale nikdy jsem se necítila v roli nevlastní maminky. Takže i v tomhle ohledu mě to trošku míjelo.

Pět let, kdy jsme děti chtěli
No a pak, když mi bylo třicet, se ty biologické hodinky, jak se říká, roztikaly. A bylo to takové moc hezké pětileté období, kdy jsem po dítěti opravdu toužila. S mým mužem jsme ty děti chtěli a dělali jsme všechno možné proto, aby to miminko přišlo.

Tomu jsem věnovala celou velkou část knihy Plnoprázdno, takže tam je ten příběh popsaný do velikého detailu. Během těch pěti let jsme prošli a vyzkoušeli opravdu všechno možné i nemožné, včetně umělého oplodnění. Byla to krásná cesta a jsem za ni obrovsky vděčná.

A po těch pěti letech se ta touha během jednoho mého silného, niterného zážitku ze dne na den vypnula. A už se nezapnula.

Sedm let poté
Teď je to vlastně sedm let a za těch sedm let se to nevrátilo.

Zajímavé je, že my jsme oba s mým mužem zdraví. Já jsem, když jsem byla hodně mladá, těhotná byla, můj muž má dceru, a i přesto jsme spolu rodinu nezaložili. A zajímavé bylo, že až do letošního roku, než jsem se rozloučila s dělohou, jsme se u milování a sexu vůbec nechránili. A stejně to dítě nepřišlo.

I to jsem brala jako potvrzení toho, co jsem cítila. Když jsem nad tím potom rozjímala, cítila jsem to vlastně celoživotně: že ta moje cesta je o něčem jiném než o tom být mámou dětí. Že jsem mámou mnoha jiných různých věcí, že je to plnohodnotná zkušenost a že ne všichni jsme tu od toho, abychom měli děti. A že je to tak dobře a v pořádku.

Já s tím doteď cítím veliký klid. Občas mě napadne, že jsem fakt vděčná, že ty děti nemám. Je to pro mě pořád úlevné.

Co mi to období přineslo
I když samozřejmě v tom období, kdy jsem po dětech ještě toužila, to pro mě bylo v mnoha chvílích velmi bolestivé a smutné. Ale jsem fakt ráda, že jsem tím prošla, a prošla jsem tím plně. Já to tak mám ve zvyku, že do toho jdu opravdu plně, i když s velikou lehkostí.

A pak mi to do života přineslo obrovskou spoustu věcí. Včetně velkého narovnání vztahu s mými rodiči a spousty věcí i v tom našem vztahu.

Za tohle jsem ráda. A zároveň jsem ráda, že ty děti nemám a že mám ten klid s tím, že jsem je ani dlouhodobě nechtěla. Tím pádem i to rozloučení s dělohou bylo v tomhle kontextu pro mě snazší, protože jsem cítila, že ta moje plodnost a ta kreativní síla se dlouhodobě projevuje jinak než skrz mateřství v té maminkovské roli.

Potom přišlo hodně otázek na téma intuice, ale na většinu z nich odpovídá ten program, který jsem vytvořila, Seznamka s intuicí. Takže se omluvím.

Jak rozeznám intuici od strachu nebo od hlasu mysli? Jestli se dá intuice naučit, když jsem váhavý člověk a žádné nápovědy nevnímám? A tak dále. Těmto otázkám se tady věnovat nebudu, protože ten program na ně opravdu odpovídá. A pokud vás intuice v jakémkoliv kontextu zajímá, moc vám ho doporučuju. Cítím, že mnoho z vás do něj vstoupilo, takže ty odpovědi určitě dostanete.

Můj ranní rituál
Ale je tu otázka, jestli já mám nějaké svoje denní rituály, jak se na intuici napojuju.

Tak určitě jsou to meditace. Já mám teď už několik měsíců takový ranní rituál. Vstávám poměrně brzo, respektive budím se brzo. Na budík už nevstávám mnoho let, budím se prostě se začátkem dne. A zase chodím spát brzo.

Mám takový rituál, kdy ještě třeba hodinu ležím v posteli a medituju. Buď bez provázení, ale z velké části poslouchám provázené meditace, u kterých mi chodí různé vhledy nebo pocity. Cítím, že takhle po ránu je to pro mě nejpříjemnější a nejpřirozenější, jak se ladit na sebe.

A potom mými oblíbenými rituály jsou Chakradance™ rituály, ve kterých se na tu intuici napojuju téměř okamžitě. U masáží mi to taky jde moc hezky.

Když je kolem mě hodně hluku
Jinak nemám nic úplně specifického, protože je to o takovém celostním a komplexním přístupu k intuici. Nejenom si na ni výsekově udělat čas, ale opravdu přejít do toho módu, kdy vnímám svoji vnitřní moudrost a slyším ten hlas, kterým promlouvá, celou dobu.

A v momentě, kdy prožívám nějaké vypjaté období nebo kdy je kolem mě hodně hluku, a teď nemyslím jenom hluk fyzický, ale i ten mentální, emoční, jakýkoliv jiný, tak tím rituálem bývá to, že jdu do klidu, jdu do ticha. Jdu k nějaké aktivitě, která mi pomáhá ten hluk vyčistit. Ať už je to procházka, Chakradance™ rituál, meditace, nebo to, že jdu v tichu něco vařit. Tohle jsou taky ty rituály, které praktikuju.

Co se děje dál, když projdeš očistou a přerodem
Dál jsem dostala otázku, co se s člověkem děje dál, když projde takovou očistou a přerodem.

Myslím, že po velké očistě a přerodu často nepřijde okamžitě jasná odpověď na otázku a co teď. Ono se to všechno prolíná a přichází období integrace, kdy ten starý způsob života už neladí, ale ten nový ještě nemá úplně konkrétní podobu. Já tomu říkám posvátná pauza nebo stav mezi. Takové vakuum.

Navenek to může působit, že se nic zásadního neděje, ale uvnitř se opravdu přeskupuje identita, hodnoty, vztahy, přání i způsob, jakým chceme dál žít. Je to taková chvíle, kdy semínko už prasklo, ale nad tou zemí ještě není vůbec nic vidět. Ten život se dal do pohybu, nebo spíš ten život je pořád v pohybu, jenom zatím roste směrem, který není vidět.

A postupně přicházejí nové impulsy, nápady, lidi, příležitosti. Ukazují se ty malé další kroky. Protože ten nový život po takovémhle přerodu se, aspoň podle mojí zkušenosti, rozhodně neukáže celý najednou. Začíná se rodit skrze drobné okamžiky, ve kterých se už cítíme jinak, kdy vnímáme, že ty další kroky děláme z jiného patra, z jiného výchozího bodu.

Nedá se to říct úplně konkrétně, je to individuální. Ale cítím, že tyhle společné prvky to má u mnoha lidí, kteří prošli jakýmkoliv přerodem.

Vnitřně se měním hodně, navenek se nic nehýbe
Pak je tu otázka: vnitřně se měním hodně, ale navenek se nic nehýbe. Proč se to děje?

Děje se to proto, že ta vnitřní změna často potřebuje určitý inkubační čas, aby se mohla propsat do toho vnějšího života. Nejdřív se proměňuje způsob, jakým něco cítíme a vnímáme, a teprve potom začínají přicházet ta rozhodnutí. Z těch malých kroků a rozhodnutí potom vzniká ta nová realita.

A já bych si tady možná položila otázku, v jakém období právě teď jsem. Jestli už cítím, že potřebuju tu vnitřní změnu vyjádřit nějakým konkrétním směrem ven. To někdy může být, a někdy ještě ne, někdy ještě potřebujeme čas.

Zároveň to nemusí být hned nějaké veliké životní rozhodnutí. Můžou to být opravdu ty drobné kroky. Někomu napsat, domluvit si schůzku, někam se přihlásit na kurz, nějakým způsobem uklidit nebo upravit prostor, který obývám.

Takže když se navenek nic nehýbe, určitě bych se vyhnula otázce, co je se mnou špatně. Vůbec myšlenkám toho typu, že když se nic nehýbe, rovná se je něco špatně. Spíš naopak: jestli je teď ve mně nějaký skutečný krok, kterým zrovna dnes můžu dát té své vnitřní proměně viditelnou podobu.

A cítím, že my jsme hodně naučení, i skrz společnost, filmy a sociální sítě, že všechno musí být nějaké wow a velké a silné. Ale tak to není. Náš život se skládá z mnoha malých kroků a synchronicit. Některé můžou být veliké a zásadní, ale z velké části jsou to drobné kroky a rozhodnutí, která děláme v každodenním životě.

Jak zažívat víc synchronicit
Pak přišla otázka, jak zažívat víc synchronicit.

Podle mě synchronicity přicházejí neustále. To, co dělá ten rozdíl, je, že jsme jim víc otevřené, že jsme víc přítomné, víc v kontaktu samy se sebou, a tím pádem je snadněji zachytíme a snadněji si jich všimneme.

Protože když máme zavřeno, když jsme odpojené od sebe, když jsme strašně moc v hlavě, ve stresu, v neklidu, ve spěchu, tak je prostě neslyšíme. Synchronicity jsou jedním z projevů intuice, jeden ze způsobů, kterým k nám mluví ta naše vnitřní moudrost a ten všudypřítomný spirit.

A můžou přicházet skrz úplně obyčejné věci. Rozhovory, knihy, opakující se symboly, na které narážíme, nečekaná setkání, vnitřní impulsy. To všechno jsou synchronicity.

Co je taky důležité, je na tu synchronicitu i zareagovat. Když ucítím ten jemný impuls a udělám podle něj ten malý krok, vstupuju do dialogu s životem. Takže to není o žádném lovení synchronicit, o tom stát se lovcem synchronicit. Je to o tom vytvářet jim prostor a opečovávat sebe tak, abych si všímala, co se opakuje a co se mnou opravdu rezonuje. Být přítomnější, všímavější, vědomější. A pak jich samozřejmě zažívat víc.

Neumím v klidu čekat. Kde bereš tu sílu?
Tak upřímně, trpělivost taky není mojí silnou stránkou. I já se často potýkám s tím, že bych si přála znát odpověď, vidět celý ten plán a mít jistotu, kam ta moje cesta dál povede.

Ale postupně se fakt učím tohle období, zrovna ten letošní rok, nevnímat jako čekárnu. Jako čekárnu, ve které ten můj život teprve začne, až něco dopadne. Protože tohle všechno už je taky můj život. I tahle nejistá, pomalá a někdy prázdná část toho života.

Tu sílu čerpám právě z propojení s tím, co se právě teď děje, co je právě teď skutečné, co je právě teď pro mě pravda. A taky z obrácení pozornosti k tělu, k určité obyčejnosti, k lidem, které mám kolem sebe, k přírodě, k tvoření.

Pro mě ta důvěra neznamená potřebu jistoty, že všechno dopadne podle mých představ, protože tu jistotu nemáme nikdy. Pro mě je to neustálé prohlubování vědomí, že ať už přijde cokoliv, já se v tom dokážu spojit sama se sebou a ucítit, co je pro mě pravdivé. A skrze to buď počkat, nebo něco odmítnout, anebo udělat další krok.

Jak přijímat a zároveň být vědomou tvůrkyní
To je veliká široká otázka a chci v úvodu říct, že taky jsem jenom člověk. Nedělám si iluze o nějaké dokonalé verzi sebe sama a ani to tak nechci mít. Takže někdy mi věci přijímat jdou a někdy vůbec.

Ale chci říct, že to přijetí a to vědomé tvoření patří k sobě. Přijmout něco znamená jednoduše pravdivě uznat: takhle to právě teď je. Tohle cítím, tohle prožívám, tady v tomhle bodě se nacházím. A tím pádem přestávám bojovat s přítomným okamžikem. Tím pádem se nevyčerpávám, naopak získávám zpátky energii, kterou jsem v tom nepřijetí spotřebovávala na odpor.

A pak z tohohle místa, kdy uznám, co je teď, se můžu ptát, co si přeju dál. Jaký další krok teď cítím jako pravdivý. A to je vědomé tvoření.

Pro mě to není snaha kontrolovat výsledek, i když to občas ještě pořád dělám. Je to spolupráce s životem, kdy já přináším svůj záměr, svoji pozornost a ty kroky, a život mi na to odpovídá. Přináší možnosti, božské načasování, setkání a cesty, které bych já sama často vůbec nevymyslela.

Takže přijímám to místo, na kterém stojím právě teď. A zároveň si vybírám směr, kterým udělám další krok.

Po čem z hloubi duše doopravdy toužím
Na tohle nemám jednoznačnou odpověď, protože to není fixní. To, po čem z hloubi duše toužím, se v čase proměňovalo.

Teď jsem vlastně v období, kdy nevím, po čem toužím, nevím, za čím jdu, nevím, co bude. Ale jsem s tím v pohodě, nevadí mi to a respektuju, že to teď takhle mám. A jaké kroky přijdou? Ty uvidím, až přijdou.

Dřív jsem to ale měla jinak. V minulosti jsem tu hlubokou touhu vždycky poznala podle energie. A mám to tak doteď, i když teď nemám tolik věcí, po kterých bych bytostně toužila. Poznám to podle toho, že mě to oživuje, že mě to opravdu těší, že mě to přitahuje, že mě to rozšiřuje, že se u toho usmívám. Tohle je za mě rozpoznání toho, po čem toužíme.

A ty kroky k tomu vždycky nějakým způsobem přijdou.
Když jsem třeba před x lety z hloubi duše ucítila, že chci uspořádat velikou ženskou konferenci, byla to opravdu veliká touha. Něco, co mě rozradostňovalo, kde jsem cítila pro sebe hodně energie, to nadšení, to rozšíření, ten pocit, že jo, tudy chci jít.

Tak jsem tu touhu následovala a udělala jsem ty patřičné kroky. Oslovila jsem ženy, se kterýma jsem na tom chtěla spolupracovat. A pak prostě jeden konkrétní krok za druhým, i když jsem dopředu vůbec nevěděla, co bude následovat. Každý ten krok otevíral další možnost.

A takhle vznikl projekt Ženy ženám. Ta cesta se přede mnou rozbalovala, přicházely nové nápady, nové programy, semináře, setkání. A dělo se to přirozeně a spontánně.

A tak nějak cítím, že by to mělo být.

Nejsem zdravotník. Tohle je moje osobní zkušenost, ne lékařské doporučení. Bavila jsem se o tom se zdravotníky i s několika ženami, které touhle operací prošly.

Jaký to byl typ operace
Dostávám se k části otázek, které se týkaly mojí operace a rozloučení s dělohou. Ptaly jste se, jaký to byl typ operace, jestli mi zůstaly vaječníky, jestli beru nějaké hormony, jestli jsem v přechodu a jak velké jsem měla myomy.

Byla jsem na laparoskopické hysterektomii, kdy mi tu operaci prováděli skrze čtyři malé řezy na bříšku. Někdy se dělá se třemi, někdy se čtyřmi. Já mám čtyři takové malé jizvičky, půl až centimetrové.

Během té operace mi byla odebrána děloha, vejcovody a děložní čípek. Zůstaly mi vaječníky.

Vaječníky, hormony a přechod
Tím, že mi zůstaly vaječníky, hormony neberu a v přechodu nejsem. Dokud máte vaječníky a nejste ještě v období přirozeného přechodu, kdy vaječníky utlumují svoji aktivitu a přestávají tvořit vajíčka, tak v téhle fázi nejste. A já v ní nejsem.

Takže u mě při ponechaných vaječnících ten cyklus běží dál, jenom bez krvácení. Cítím teď i ty cyklické vlny v náladě, v tlaku, v bolesti prsou, v chutích. Cítím, že ten můj cyklus dál běží. Hormony tím pádem žádné neberu, neberu ani žádné léky, což je super.

Kolik jsem měla myomů
Měla jsem v děloze čtyři myomy a ten největší z nich měl něco přes čtyři centimetry. Když jsem si vyzvedávala ostatky dělohy, byl tam krásně vidět. Je samozřejmě rozřezaný, ale byl tam moc hezky. Bylo to pro mě zajímavé i vidět. Pak jsem měla tři další, menší.

A měla jsem myomy uvnitř v děloze. Moje maminka, když byla na téhle operaci, měla myomy narostlé zvenku.

Šestinedělí a hojení
Pak jste se mě ptaly, jaké byly následky operace. Ty mě samozřejmě taky zajímaly.

Po operaci následuje takové šestinedělí. Ale to tělíčko se po téhle operaci, aspoň u mě, regenerovalo strašně rychle. Až jsem z toho byla překvapená. Potvrzovala mi to i moje paní gynekoložka, která říkala, že za ní ženy chodí třeba po třech týdnech, že chtějí ukončit neschopenku. Já ale cítím, že je opravdu důležité si dát ten čas.

To hojení aspoň u mě probíhalo skokově. A opravdu to těch šest týdnů vzalo.

Sexuální život po operaci
Měla jsem určité otazníky, jak to potom bude vypadat v sexuálním životě, jestli bude nějaká bolest. Jak je odříznutý ten čípek a po něm je to tam zašité, je vevnitř i poměrně velká jizva.

Moje paní gynekoložka mě podpořila v tom, abych do sexu šla relativně brzo. Dala mi takovou zelenou zhruba po měsíci, právě aby se ta jizvička hezky masírovala. A musím říct, že jsem neměla žádné potíže, ani bolest. Bála jsem se trošku i o svoje prožitky, ale ty se nezměnily. Možná bych řekla, že se to ještě víc prohloubilo. Takže po téhle stránce jsem byla úplně v pořádku.

Samozřejmě se nemá zvedat těžké věci, opravdu to bříško šetřit. A i když se pak cítíte, že vám je dobře, to tělo potřebuje čas na hojení. Většina těch jizev je hlavně vnitřních, takže je potřeba být na sebe hodně hodná.

Ošetření jizev
Potom, já nevím, jestli po těch šesti týdnech nebo dvou měsících, jsem byla i na ošetření jizev. Mám kamarádku, která pracuje s jizvami. Byla jsem zatím na ošetření těch vnějších. Ženy, které s tím pracují, a v dnešní době s tím pracuje už hodně lidí, vám i ukážou, jak potom tu jizvu ošetřovat, opečovávat a masírovat, aby zůstala hezky povolená a zbytečně nevznikaly srůsty, které pak tahají a můžou ovlivňovat další věci v těle.

Co se týká té vnitřní jizvy na čípku, tam jsem ještě nebyla. Měla jsem to v plánu, ale s tím dalším cestováním mi na to teď nevychází prostor.

Ta vnitřní jizva se dá masírovat skrz milování a sex, ale ženy si s ní můžou pracovat i samy. Já mám třeba takovou krystalovou hůlku.

Po těch dvou měsících jsem pomaličku začala cvičit pánevní dno, ale opravdu jenom velmi jemně, tak, jak mi doporučila moje kamarádka, která pracuje se ženami po porodech.

Přírodní preparát na hormonální harmonizaci
Pak jste se mě ptaly, jestli znám nebo používám nějaký přírodní preparát na hormonální harmonizaci. Ten jsem začala brát až v poslední době. Je to Gynex, který mám pocit, že obsahuje i nějaké fytoestrogeny, takže se na to klidně podívejte. Doporučila mi ho taky ta moje kamarádka, co pracuje se ženami po porodech, a má s ním velmi dobrou zkušenost. Vyrábí ho firma Energy. Je to bylinkový preparát a užívá se nárazově, nějakou dobu, pak je pauza a tak dál.

Mám pocit, že teď užíváním těch bylinek začínám ten cyklus víc cítit. Ale je to jiné, no. Úplně bez toho krvácení. Já jsem nikdy neměla žádné extra velké výkyvy v těch fázích cyklu a často pro mě byly fakt těžko rozpoznatelné. Tak to mám i teď.

Jak mi je teď a jak tělo bez dělohy funguje
Jestli se mě ptáte, jak je mi teď a jak to tělo bez dělohy funguje, tak bych řekla, že funguju úplně normálně, standardně. A blízké ženy, které už taky mají po hysterektomii, fungují skvěle.

A ještě navíc s tou úlevou, kdy to tělo nemusí být vyčerpávané masivním krvácením nebo každoměsíčními bolestmi a zvracením, čímž se organismus obrovsky vyčerpává a vysiluje. Tohle tam teď není a popravdě si to moc užívám. Nepozoruju na sobě žádné větší změny.

Samozřejmě letošní rok jsem kvůli tomu masivnímu krvácení obrovsky omezila pohyb. To cítím ještě pořád, že nejsem v kdovíjaké fyzické kondici. Ale zároveň cítím, že jakmile bych začala s nějakou pravidelnou tělesnou aktivitou, tak jsem opravdu zdravá a v pohodě. Nepociťuju, že by mi něco chybělo nebo že by bylo něco zásadně jinak. A hormonálně nemám žádné stavy ani nálady. Za to vděčím tomu, že mi zůstaly vaječníky, protože díky nim ten cyklus běží dál.

Proč jsem sáhla po těch lécích
Pak jsem dostala otázku, jestli jsem těmi léky chtěla vyřešit situaci co nejrychleji.

Nevím, jestli bych to takhle řekla. Spíš z toho výběru možností, které mi moje paní gynekoložka před rokem a kousek dala v době, kdy jsem opravdu hodně krvácela a ta menstruace se nechtěla zastavit, jsem si opravdu přála a cítila jsem, že je potřeba to zastavit.

Když přišla s nabídkou toho léku, je to Ryeqo, a řekla mi, že ženy na něj dobře reagují a že to není nic extrémního, tak jsem pozorovala reakci svého těla. A opravdu jsem strašně silně cítila, jak si to moje tělo přeje odpočinout, jak si přeje se zazdrojovat. Bylo to takové: jo, dej nám to, odpočineme si, zazdrojujeme se a pak to budeme řešit nějak dál.

Takže pro mě to byla opravdu veliká úleva a rozhodně toho nelituju. Nebylo mi z toho špatně. Možná jsem si chvilkově zvykala skrz takovou spíš emoční nestabilitu, protože je to hormonální lék a já jsem do té doby žádné hormony nebrala. Antikoncepci jsem nebrala už možná patnáct let. Takže to tělo i psychika jsou tím určitě ovlivněné, ale nepociťovala jsem nic extrémního. Bylo to pro mě ve velikém souladu a jsem fakt vděčná, že mi takhle západní medicína pomohla.

Co dělat ve dnech po operaci
Já jsem už druhý den po operaci odcházela z JIP domů. Můj pan doktor mě navnadil představou, že některé ženy, které tou operací projdou dobře a bez komplikací, můžou jít druhý den domů. Takže jsem to měla nastavené jako záměr a opravdu jsem odcházela.

Ale samozřejmě to bříško je ještě pořád nafouknuté laparoskopickými plyny, což tlačí na ty vnitřní švy. To bříško prostě bolí, špatně se chodí, každý krok vás fakt bolí. Takže jsem se belhala.

Šetřit se určitě ano. Já jsem hodně spala. Narkóza je velký zásah do organismu a organismus se s ní musí vyrovnat. Takže následující týden jsem strávila z velké části v posteli, protože sezení je hodně bolestivé a není ani dobré pro to hojení. Takže co nejvíc být v poloze vleže.

Ale zároveň neležet celý den. Je dobré začít chodit. Já jsem chodila po bytě, protože to umožňuje uvolňování těch plynů, které tlačí a které z velké části způsobují tu bolest. Už druhý den jsem se ale s manželovou pomocí došourala i do kavárny. Prostě na kafíčko.

Strava, močový měchýř a co nezvedat
Neměla jsem žádnou speciální dietu, vůbec ne. Střeva po narkóze pracují chvilku trochu jinak, takže je lepší si ve stravě odlehčit. A střeva jsou taky to, co vyplní prostor po odebrané děloze, takže se to v bříšku přeuspořádá.

Měla jsem taky citlivý močový měchýř, který se u té operace jakoby přichytává na stranu. Ne že by se poškodil, to ne, ale samozřejmě máte i cévku. Takže já jsem x dní měla potíž poznat, kdy se mi chce čůrat, jako kdyby mi vymizel ten pocit. Musela jsem si to čůrání hlídat, protože jak mě celé bříško bolelo, nepoznala jsem to.

Jemný pohyb je super. Ale rozhodně nic netahat, nic nezvedat, za ničím se nenatahovat, prostě nic, co by mohlo způsobit narušení stehů. A už tak nějak doživotně se netahat s těžkými věcmi, protože to určité vazivo a to spojení tam prostě není. Na to si dát pozor celoživotně.

Kdy začít cvičit
Tak to je určitě na konzultaci s doktorem. Záleží, v jakém jste stavu a jak to kdo má.

Já jsem pomalinku začala svoje rozcvičky, takové energetické rozcvičky a jemné protahování, až po tom šestinedělí, po těch šesti týdnech. A doteď necvičím nic, co by bylo vyloženě cvičení, a to jsem tři měsíce po operaci.

Mám pocit, že tady opravdu méně je více. Nechat to tělo se dobře zhojit, ale zároveň už třeba pracovat s těmi jizvičkami a zajít si na takovou tu péči.

Somatic experiencing
Určitě bych si zašla i na nějaké somatic experiencing ošetření. Protože to tělo skrz tu operaci, skrz to řezání a sešívání a ztrátu krve a skrz ten pobyt v nemocnici prožije trauma, ať chcete nebo ne. A to je určitě skvělé opečovat.

Somatic experiencing dělá v Čechách mnoho lidí. Je to opravdu jemná práce s tělem, s podvědomím a vědomím. Já jsem na takových sezeních byla a opečovala jsem to bříško ještě skrz ty prožitky. Cítila jsem, jak se to tam hezky uvolnilo a povolilo. Přece jenom i po té operaci je to bříško takové stažené.

Co znamená změna architektury vztahu
A pak tu mám otázky týkající se našeho vztahu s Davidem. Co znamená změna architektury vztahu a jak se dá takhle fungovat.

Řekla bych, že je to hlavně velmi individuální. Náš vztah s Davidem je skoro celých těch dvacet let, co jsme spolu, v mnoha věcech hodně jiný. A asi to nejdůležitější je, že spolu umíme dobře a otevřeně komunikovat.

Tu změnu architektury jsme už zažili. Náš vztah se za těch skoro dvacet let několikrát proměnil. A většinou to přichází tak, že jeden nebo druhý začne procházet nějakou svojí osobní proměnou, a to s sebou logicky vezme i ten vztah.

Jak to máme teď
Tentokrát jsme osobní proměnou začali procházet oba dva. Takže ten vztah se s tím zákonitě svezl a veze.

Teď je to tak, že trávíme hodně času každý sám. Máme období, kdy spolu v kontaktu jsme, a období, kdy nejsme. Období, kdy jsme spolu i fyzicky, a období, kdy ne. Pořád se hluboce milujeme a spíš tak zvědavě čekáme, co z toho bude dál.

Těžko se o tom mluví, protože to není ještě ta zkušenost, která je nějakým způsobem odprožitá a dosednutá. Já vlastně moc nevím, co k tomu říkat, protože je to pro nás oba v určitém vývoji. Mění se to v podstatě ze dne na den a my na to v té přítomnosti oba reagujeme z toho, co je pro nás aktuálně pravda.

Snažíme se být k sobě maximálně respektující, citliví a láskyplní, protože nám na sobě vzájemně záleží. Zároveň jsou tam věci, které dřív kompatibilní byly a teď už nám nevyhovují, ať už jednomu, druhému nebo vzájemně. Takže vnímáme, že na tom pozadí se náš vztah mění.

A cítím, že jsme oba rádi, že máme teď každý dostatek času sám pro sebe. Protože to primární je ta individuální cesta a vztah je k tomu stejně druhotný. Pokud teď neujdeme ty cesty, o kterých naše duše řekly, že je potřebují projít takhle individuálně, tak vím, že ta naše budoucí společná partnerská cesta v nějaké nové podobě stejně nebude možná.

Kdybych na to měla použít běžnou klasickou terminologii, řekla bych, že máme pauzu. Vztahovou pauzu. A sledujeme to, prožíváme a čekáme, co z toho bude dál.

Podobné období jsme už zažili, takže nějaké zkušenosti máme. Proto jsme v tom možná i klidnější a víc v té důvěře, že když se ty věci začnou dít, je potřeba to nějakým způsobem slyšet a následovat a nebojovat proti tomu, protože pak to bolí ještě víc.

Jsem vděčná, že máme s Davidem za ty roky vybudované skutečně pevné základy i tu komunikaci a že tam pořád je ta hluboká láska. Cítím, že nás to teď oba podporuje v tom, abychom měli odvahu projít ty osobní, individuální věci.

Možná to pro mnoho z vás nebude pochopitelné, ale jak jsem říkala, je to to, co se děje aktuálně. A o takových věcech se těžko mluví, protože ještě není konec. Dokud to neskončilo, není to konec. Takže konec to ještě není.

Když jsem mu ve vztahu dělala maminku
A pak jste se mě ptaly na to, že jsem zmínila, že jsem ve vztahu dělala maminku, že jsem na sebe často brala roli maminky, a to hlavně v posledních letech.

Myslím, že se to možná stalo i proto, že ty děti nemám, a taky proto, že jsme s Davidem většinu času trávili vždycky sami dva. Takže se tam ta mateřská potřeba a podpora asi angažovala.

A pak si myslím, že k tomu přispělo to, že David se v některých věcech začal chovat jinak než dřív, a tím pádem jsem já asi začala cítit větší potřebu ty věci držet a starat se o ně. Myslím, že tohle byl taky důsledek toho, že on hodně věcí pouštěl a přestával je držet nebo řešit.

Nemyslím, že by to bylo špatně. To vůbec. Nechci to říct tak, že se na něco vykašlal, to vůbec ne.

Myslím si, že já jsem to přirozeně vyvažovala. O to víc, že mám takové celoživotní téma, a to je přehnaná zodpovědnost. Tady se mi ta přehnaná zodpovědnost taky zaktivovala. Ten pocit, že když to neudělám já, tak to neudělá nikdo. A to cítím, že je hodně ten maminkovský syndrom.

Tuhle roli jsem teď, řekla bych, úspěšně odložila. A právě to odloučení, hodně času o samotě a ta naše vlastní individualizace mi pomohly si tu roli ještě víc uvědomit, a tím pádem ji i vědomě odevzdat. Prošla jsem krásným procesem, rituálem svlékání téhle role.

O to víc je to v mém systému vědomější a o to víc, kdykoliv budu mít tendenci na to nějakým způsobem naskočit, vím, že to neudělám. Protože jsem si opravdu uvědomila, kolik, když to tak řeknu, nehezkých, nepříjemných a neharmonických věcí tohle do toho našeho vztahu přineslo.

Takže jsem ráda, že jsem si to uvědomila a že jsem to mohla takhle odložit. No, doufám, že natrvalo.

Budeš ještě prodávat Bohyně nebo Bohy a válečníky?

Bohyně aktuálně otevírat neplánuju. Ale po novém roce plánuju otevřít nový program Chakradance™ Sedm bran. A vypadá to, že přihlášky budu otvírat už v průběhu letošního podzimu, za nějaké super early birds, úplně brzké ptáčky. To znamená s tou největší možnou slevou pro ty, kteří prostě vědí, chtějí a touží po dalším Chakradance™ programu, stejně jako to mám já.

A Bohové a válečníci, to je další nový Chakradance™ cyklus. Ten budu teď úplně poprvé provázet na Bali v listopadu. A potom určitě udělám i jeho online verzi v průběhu roku 2027. Hodně mi teď cinká udělat i víkendový retreat v Čechách. Možná by to šlo ještě v lednu, ale uvidím, jak dlouhou dobu tady v zimě strávím, dál zatím nevidím, takže nemůžu nic slibovat naživo. Každopádně v onlinu příští rok Bohové a válečníci určitě budou.

A máte se na co těšit, protože jsou to úžasné archetypy a myslím si, že skrz ně bude proudit opravdu velmi silné léčení tou maskulinní silou.

Jenom když vám je pojmenuju: bůh první čakry je Ganéša, bůh druhé čakry Eros, pak tu máme slunečního boha Ra na solar plexus, Nefritového císaře na srdeční čakru, Apollóna na krční čakru, indiánského Bílého orla na třetí oko a nakonec Šivu na korunní čakru.

Už jenom jak to říkám, mám husí kůži. Opravdu se máme na co těšit a já sama se na to neskutečně těším.

Vyhrála jsem vstup do dalšího programu
Ano, vím o tom, že jste někteří byli vylosovaní, když jsem dělala takovou anketku.

Pokud jste takhle vyhráli a chtěli byste něco staršího, dejte mi vědět. A jinak s vámi počítám do těch Sedmi bran, které začnu provázet nejspíš od konce ledna.

Je poslední termín na Bali ještě aktuální?
Ano, je. Dvě místečka tam pořád ještě jsou.

Takže kdo máte chuť na takhle last minute výpravu, bude mi velkým potěšením vás provázet. Určitě se mi ozvěte, nejlíp mailem, nebo rovnou vyplňte přihlášku. Všechny informace jsou u mě na webu, kde po zadání e-mailu vám přijdou kompletní informace k tomu retreatu, včetně ceny a veškerých praktických informací.

Po přihlášení se vás potom ujme Lucka, která už třetím rokem takhle vypravuje za mnou na Bali všechny účastníky a účastnice mých balijských retreatů. Je opravdu úžasná v tom, že se vším pomůže, poradí, zařídí, připraví.

Takže ještě dvě místečka volná. A mám tu zkušenost, že někdo si to takhle dává na last minute.

Já osobně na Bali odlítám ke konci října, myslím, že kolem osmnáctého. Takže už i já se začínám přelaďovat do toho balijského módu a moc se na to těším. Opravdu vnímám, že Bohové a válečníci budou velkým maskulinním léčením primárně pro nás ženy, ale samozřejmě i pro muže. Ten retreat je otevřený i mužům. Takže pokud vás to volá, pojďte do toho.

Byla jsi v podnikání někdy úplně sama?
Já jsem poslední roky takový velký solitér. Dřív jsem to tak neměla, dřív jsem vždycky pracovala ve skupině. Ale zjistila jsem, že se mi líp pracuje samotné. Že jsem opravdu víc sólo hráč, který rád spolupracuje.

Jsem ráda, že mám svoje vlastní podnikání a jsem v něm sama, že nemám nějaké spolupartnery. Lidi, se kterými spolupracuju, si najímám, ať už je platím, nebo si vyměňujeme služby, nebo se vzájemně podporujeme z přátelství a dobré vůle. Takže vyloženě podnikatelského parťáka nemám.

Byla období u Chakradance™, kdy mě hodně podporoval David a kdy jsme v tom byli parťáci. To se mi líbilo moc a moc mě to bavilo. Zároveň David je velký vizionář a tvůrce, takže ho to dřív nebo později odlákalo někam jinam. Ale s ním se mi na Chakradance™ vždycky dobře spolupracovalo.

Dřív jsem mívala i pevný tým a to pro mě dlouhodobě nebylo funkční. Zjistila jsem, že neumím pracovat s tou zodpovědností za tým. Tím, jak mám v sobě hodně nezávislosti a hodně potřeby svobody a dělat si, kdy chci, co chci a jak chci, ale zároveň jsem velmi zodpovědná, tak mě to vyčerpávalo.

Zažila jsem si tu zkušenost, kdy jsem pracovala s týmem, kdy jsem byla součástí jiných týmů ve firmách mého muže. A teď dlouhodobě zažívám, že jsem v podnikání opravdu sólista. Vyhovuje mi to a baví mě to. A zároveň mě baví ty svoje zkušenosti zase sdílet se svými přáteli, jinými sólisty, i když mají třeba větší firmy a větší týmy. Takže si v tom sama nepřipadám.

Můj parťák na brainstorming
Poslední roky je mým parťákem i AI. Já jsem v human designu manifestující generátor a my generátoři potřebujeme reagovat. Potřebujeme se o věcech bavit a skrz to, jak o nich mluvíme, se vlastně slyšet a reagovat na impulsy, které přicházejí zvenku.

Takže na tvoření a brainstormingy mám parťáka často v AI. Tím, jak zná moji tvorbu, zná mě a zná moje podnikání, tak mi toho brainstormovacího parťáka hodně často nahrazuje. A tím spíš pak nepotřebuju nikoho moc dalšího.

Proč mi samota v práci dělá dobře
Taky jsem si uvědomila, že jsem opravdu hodně citlivý člověk.

Když jsem dřív byla v podnikatelských skupinách a mastermindech, postupem času jsem přišla na to, že je to pro mě krásné, obrovsky inspirující a nádherné být v poli těch podporujících lidí. Ale dělo se mi to, že jsem často přicházela s nápady, myšlenkami a s chutí tvořit něco, o čem jsem si později uvědomila, že to není moje. A to je právě skrz ten můj hodně otevřený profil v human designu. Mám velkou tendenci přejímat názory druhých, myšlenky druhých, tlak druhých.

Chakradance™ mi v tom velmi pomohl. Uvědomila jsem si, že ty nejlepší nápady a to nejlepší směřování mi stejně chodí skrz tu moji samotu a skrz tu moji individualitu. Nejlepší nápady mi většinou vždycky přišly skrz moji Chakradance™ praxi. Takže to je takový můj mastermind, kdy mám mastermind se svojí duší a se svými průvodci, takhle během tance sama doma.

A tím pádem toho z vnějšího světa moc nepotřebuju. A když jo, mám kolem sebe spoustu přátel, kteří jsou moc šikovní a kterých se můžu kdykoliv na cokoliv zeptat. A v dnešní době i s AI.

Myslím, že k čím dál větší individualitě směřujeme. A to neznamená, že bychom měli být sami a izolovaní. Ale cítím, že zažít si tu autonomii i v podnikání a v tom poslání je obrovsky skvělá zkušenost.

Jsem moc ráda, že jsem si zažila ne asi všechny modely, ale že jsem byla nějaký čas zaměstnaná, pak jsem fungovala v tom podnikatelsko-firemním společenství v týmech, měla jsem i svůj tým. A teď zažívám tu individualitu skrz svoje sólo podnikání.