Na večeři se pěkně nacpu a když se ve svých lyžařských kalhotech a péřové zimní bundě narvu do vypujčeného overalu, jsem jak chodící sněhová koule. Ale hlavně, že bude teplo.

Ve čtvrt na osm nás u recepce vyzvedává mladý podsaditý...chce se mi napsat Viking. Na hlavě klasickou beranici, na sobě svetr se severským vzorem a novou snad sněhule z tuleně, vypadají jak ručně šité, takové do špičky. Představí se jako Miia Mluví anglicky, ale s neuvěřitelně silným přízvukem. Ostrost jeho "r" by mohlo polínka štípat. Prostě domorodec. Vede nás k ohradě se sobi, kde jsme už několikrát byli, je kousek od naší chatky. Na cestě jsou připravené dvoje sáňky s kožešinkami.

Za blikání vánočních světýlek kšíruje do každých jednoho soba. Oba nám je představil. Je vidět, že jsou to plachá stvoření. Plachá, ale zároveň neuvěřitelně odolná. Něžně k nim promlouvá, zatím co pracuje. Je to dojemné. Chlap jak hora, ale přitom je z něj úplně hmatatelně cítit, jaký k nim má vřelý vztah. Jakoby s nimi vyrostl. Později se dozvídáme, že opravdu vyrostl :).

Miia nás vyzývá k nasednutí, společně do jedněch sáněk, ha, takže on pojede taky, v prvních. Chce nám udělat fotku, ale náš sobík se nechce fotit. Pochopitelně, zvířátka foťáky zvlášť ta divoká nerada...šáhne kousek dál do plastového koše a vytáhne cosi zeleného. Vypadá to jako mech, lišejník. Komentuje to, že sobí čokoláda. Udělá pár fotek a pak vyrážíme do potemnělého lesa. Víc a víc se stmívá. Sáňky kloužou lesem po projeté trase, nad námi se tvoří klenba z větví bříz a borovic. Ticho přerušuje jen vrzání a praskání dřevěných sáněk a klapot sobích kopýtek. David to komentuje, že je to zvuk, jak když někdo chodí v trepkách! Přesně! Sobi mají podobné tlapičky jako velbloudi, takové něco mezi chodidlem a kopytem.

I když se už úplně setmělo, kvůli sněhu je dobře vidět, mrzne, ale zima nám není. Vychutnáváme si tichou přítomnost téhle velmi pomalé a klidné projížďky. Rozhlížím se kolem sebe, zda někde nezasvítí madam Aurora, ale dnes štěstí nemáme.

Dobrou hodinku putujeme lesem a já si představuju, jak se takhle dřív lidé skutečně přepravovali. Jaké by to bylo jezdit do práce se psím spřežením? Pak se k sobě s Davidem tulíme, dojímám se vděčností, že tohle všechno spolu můžeme prožívat. Jsem vděčná za všechna požehnání a hojnost, kterou máme...

Když nás zpátky přivítají blikající vánoční světýlka, Miia začne odstrojovat chlupaté kamarády. Vyzve nás, že je můžeme nakrmit tou jejich mňaminkou. Nad ostychem a opatrností vyhrává chuť téhle zelené dobroty a sobíci ztrácí zábrany. Mají heboučké čumáčky! Fascinuje mě hravost přírody, že vytvořila taková kouzelná stvoření...

Když je odstrojeno, Miia nás zve do teepe kousek opodál. Uprostřed hoří oheň. Přidá do něj a na rošt postaví kovovou konev na čaj. Pak vytáhle nůž z opasku a začne jím strouhat větší dřívko tak, až se na něm vytvoří taková chocholka z hoblinek. Udělá tři takové a pak to hodí do ohně. "K čemu to je?" Ptám se ho a čekám nějakou velmi zajímavou tradiční sámskou historku..."Protože to tak líp hoří!" Totálně mě usadí :))))

Co by nás prý o sobech zajímalo, je vidět, že je miluje a tak se dozvídáme:

- že tady jsou samí samci, kteří právě mají období shazování parohů, vypadá to sice bolestivě a děsivě, ale pro ně je to jako pro nás stříhání vlasů nebo nehtů
- Paroží sobů je nejrychleji rostoucí tkáň na světě; u samců může růst až 2,5 cm denně během vrcholu růstového období.
- vynikají schopností snášet extrémní chlad a zimu, která je charakteristická pro Laponsko.

Po snídani máme objednané huskíky přímo v resortu. Tak jsem zvědavá, kteří z těch super mazlivých pejsanů nás dneska potahají na sáňkách. Zdalipak to bude Gandalf, se kterým měl včera hypnotickou výměnu beze slov. Když jsme přišli k jeho kotci, ve kterém radostně pobíhal, z ničeho nic se zastavil, upřel pohled na Davida, jakoby zamrzl a dobrých pět minut na sebe kluci upřeně zírali.

Vyzvedává si nás Polka tak v mém věku. Velmi energetická, sdílná. Než dojdeme ke kotcům dozvídáme se, že huskíci jsou její a jejího manžela Martina, který s nimi jezdí i závody. Mají jich 36 a je to láska, i když ona by nejraději žila v Mexiku. Hmm?!! Trošku rozdíl :)))

Na cestě za kotci u stojí připravení troje sáňky. Přidává se k nám jeden starší pár z resortu. Polka nám rychle zopakuje, jak se řídí sáňky, zatímco nejspíš její manžel s ještě jedním mladým klukem zapřahají další pejsky do postrojů. Panuje tu nadšené a chvílemi i agresivní poštěkávání, vrčení a vití. Vzrušení z ranního proběhnutí je hmatatelné. Polka vysvětluje, že teď po ránu je to pro ně nejpříjemnější, protože pak už je příliš teplo. Chápu, mínus 10 je pro ně taková ideálka.

Je to jako start závodů. Pejsci jsou nažhavení. Řídím první. Druhé sáňky. V prvních vyráží mladý ošetřovatel. Spřežení nadšeně vyrazí do lesa a už svištíme s větrem o závod. Tentokrát máme 4 pejsky. A běžíme asi půlhodinový okruh po zamzrlé řece, kde se v půlce vystřídáme.

Kolem půl jedné se vydáváme do lesa. V jídelně si půjčujeme nůž, talíř, malý pytlíček s podpalovače. Grilovací párky, zapalovač a termosku s čajem máme.

Děláme si takový náš klasický okruh. Nejdřív kolem jednoho přístřešku s ohništi, kde je to sice krásné, ale nesvítí sem sluníčko. Láká mě to na to druhé, které ale pokaždé, když jsme šli kolem bylo obsazené. No je i dneska, ale vypadá to, že slečna sedící u ohně je už pomalu na odchodu. Jdeme se projít kousek dál na planinu. Sluníčko hrne a sníh hlasitě vrže pod nohama. Okukuju kmeny stromů a hledám sobí čokoládu.

Asi po 20 minutách se otáčíme a vracíme zpět. Bohužel ohniště stihl obsadit postarší pár a tak nám nezbývá než se vrátit na první stanoviště. Aspoň jsme se pěkně protáhli a vyhládlo nám.

Kolem půl šesté jdeme do hlavního srubu. Přiťuknout si finským pivem, slavíme jedno krásné rozhodnutí, ale já zároveň cítím nervozitu. Což se projeví i tím, jak se u večeře nacpu, i když nemám vůbec hlad. A to jsem vtipně posílala do skupiny Oživení otázky k rozjímání a komunikaci s tělem a jedna z nich byla: jak poznám, že mám hlad nebo dost...no já to poznám, ale respektovat to? Uf uf!

Po setmění nás čeká ice floating. Koupačka v ledu! Pro moji mysl, vyděšeného koníčka velké neznámo, strach ze zimy, toho, co bude, jak to bude...

Moc mi na klidu nepřidá, když nás vyzvedne vysoký obrýlený kluk, kterému skoro nerozumíme. Přeju si ať to není náš průvodce. Odveze nás do Rovaniemi do office Sararcticy, kde se naše skupinka zkompletuje o další dva starší páry a...dalšího průvodce. Srdečného. Upovídaného. Vysmátého Španěla Marka, který je obrovsky pečující a starostlivý. Ten první s námi taky jede. Artu. Fin. Po několikáté se omlouvá za svou angličtinu, která mi prý dneska nenabíhá. K mému velkému pobavení je to právě Artu, kdo se rozpovídá nejvíc a později u ohně se s námi podělí o pár perliček o Finech. Jednou z nich je právě jejich počáteční ostych a určitá odměřenost, potřeba prostoru...

Odjíždíme do divočiny. Je kolem 20h a téměř tma. Mark je nadšený, protože dnešní předpověď polární záře hlásí extrémní čísla. Už jsem dostala i echo z Čech, že jsou dnes prý nějaké velké erupce. Nechává mě to klidnou. Očekávání puštěná. Nejspíš je vypudila moje nervozita z představy položit se na hladinu jezera, jehož voda má 1 stupeň. A vzduch minus 15.

Po půl hodině cesty přijíždíme k chatě u malého jezera, které jsme předevčírem krosili na běžkách. Průvodci nás nejdřív vezmou na břeh, kde je pro účely ice floatingu vysekaný několikametrový otvor do ledu a apartní schůdky. Pak se přesuneme do chaty, kde Mark v kamnech rozdělá oheň, zatímco Artu začne s představováním neoprénového oblečku do vody a demonstrací, jak si ho obléct. Vypadá v něm a my ostatní pak taky jak parta teletabies. Červený. 5 mm silný neoprénovový skafandr. Prý ho používají záchranáři v arctických oblastech, člověk v něm vydrží až 6 hodin než zmrzne. Pohodáááá.

Půjčuju si do něj extra pár vlněných ponožek, jinak si nechávám vše, kromě péřové bundy. Takže merino legíny i lyžařské kalhoty, merino tílko, merino tričko a svetr. Na hlavu si nejdřív nasazujeme tenkou kuklu, která ochrání nejen hlavu před chladem, ale zabrání vlásům, aby nám lezly do obličeje. Nechávám si své merino rukavice, ostatní fasují erární. Ruce a nohy totiž nejdříve v neoprénu prochladávají, je potřeba s nimi ve vodě občas pohýbat, jinak se prý není čeho bát...no možná nějaké malé dírky, kterou může natéct trošku vody! Trošku vody, co má 1 stupeň haha! Když se naše pětičlenná parta (jeden pán zůstává na břehu, fotit) zakuklí a dostatečně pobaví nad svým groteskním vzhledem v zrcadle, přesuneme se k jezeru.

Artu začne s demonstrací, jak vlézt do jezera a jak se položit na hladinu, když v tom!!!! Magic...přímo nad námi se objeví Aurora. Ale velmi zvláštní. Z ničeho nic se uprostřed oblohy, která ještě není úplně stoprocentně potemnělá a zatím bez hvězd objeví zářivý kruh. Připomíná to trošku světlo ohňostroje, které z ničeho nic vybuchne a rozzáří se. Mění barvu z oranžové až do modré. Jenže pak se nad ním objeví další...a nakonec další...takové jakoby postupné výbuchy...Mark neustále a užasle s nadšením dítěte opakuje: "What is this?" Tohle prý nikdy neviděl, a to ještě ani není tma. Artu se přidává, žije v Laponsku celý život, ale takový úkaz ještě neviděl....kruhů se nakonec postupně na obloze v řadě za sebou vynoří celkem pět...užasle na to v neoprénech zíráme.

Cítím výjimečnost tohoto okamžiku. Cítím, jak proudí požehnání a také cítím, jak mi tímto zázračným gestem život a vesmír říká: "Všechno je v pořádku. Můžeš! Můžeš se tomuto zážitku plně odevzdat. Jsi v bezpečí."

A pak během chvilky pozoruju samu sebe, jak scházím první, druhý, třetí....šestý schod do zamrzlého jezera. Necítím vůbec žádný chlad, jen tlak vody, stlačující neopren na mém těle a pak si pomalu lehám na záda a...pluju....

Uvnitř sebe cítím tiché dojetí a velký vnitřní klid. Důvěru, že tu nezmrznu. Že si to snad dokonce i užiju. Skanuju svoje tělo a vědomě uvolňuju části, kde cítím napětí a stažení až se úplně položím na hladinu. Zakloním hlavu a pohled zapustím do oblohy plné hvězd, na které za chvíli začne fascinující divadlo.

Nedokážu to slovy popsat. Je to jako rozhovor s bohem. Jako bych plula v obřím krasohledu. Nade mnou se objevují světelné tvary, které mi připomínají fénixe...draky...pak mám pocit, že letím v raketě vesmírem. Je to tak silné, zároveň křehké a neuchopitelné a nejvíc to asi vystihuje to, že cítím proud boží milosti, cítím vibraci energie zázraků, cítím, jak mi tím vším život zas a znovu potvrzuje něco, co v hloubi duše vím a cítím...že jsem tu za odměnu, že si vedu dobře, že je každý můj krok dokonale životem orchestrovaný a že má záře je stejně kouzelná a výjimečná, jako tahle polární. Že jsme jedno. Že nás tvoří stejný zdroj. Ona je mnou. Já jsem jí. Je to osvobozující, úlevný prožitek.

A tak si tam tak v tichosti levitujeme. Ani nevím, jak dlouho. Pak ucítím od těla signál, že už je čas jít. Není mi vyloženě zima, jen chladno na záda. Chci si dnešní Aurorky užít i ze břehu a samozřejmě vyfotit. V okamžiku, kdy vystoupám po schůdkách z vody, na mě neopren zmrzne. To je fakt bizardní zážitek. Mark jde se mnou do chaty a pomáhá mi tu zmrzlotinu ze sebe sundat.

A pak fotím a fotím...hlavně Davida, který jako jediný ještě levituje na hladině a zdá se, že je plně ponořen do TEĎ. Obloha se proměňuje jako nebeské divadlo. Je to kouzlo.

Když nakonec i David vyleze z vody a obleče se. Přesouváme se do teepe, tradiční sámské koty, ve které hoří velký oheň. Hřejeme se. Mark nám nalívá horký brusinkový džus do speciálních kalíšků, kterým se říká kuksa.

Podle legendy byly vytvořeny samotným zlatovlasým bohem Sámem, který stvořil první kuksu z březové kůry a daroval ji lidem. Říká se, že každá kuksa má svou vlastní duši a že se postupem času stává součástí svého majitele. Proto se také kuksy tradičně zdědí z generace na generaci.

Po snídani v 9:15 vyrážíme na půldenní dobrodrůžo na sněžných skútrech. Moje nálada je zase taková všelijaká. To neznámo mě tu nějak dává zabrat. Zvlášť při delším čekání v office Safarticy v Rovaniemi, než se sejde celá parta a připraví všechno s sebou.

O půl jedenácté je 10 lidí z naší dnešní party navlečeno v kombinézách, vybaveno extra rukavicemi, kuklami a helmami (je -15). Michelini můžou vyrazit do akce! Přesouváme se asi 5 minut pěšky od office pod most u obřího totálně zamrzlého koryta řeky. Má dobrý půlkilometr na šířku. U mostu stojí zaparkované desítky skůtrů.

Náš dnešní průvodce je menší šlachovitý velmi mladý Rumun. Později, když ho zpovídám (příležitosti trénovat angličtinu s nerodiláky nepohrdnu) zjišťuji, že je přímo z Transylvánie a miluje ty nejnáročnější traily. Je hustej, přijde mi, že za celou dobu, kromě řízení skútru neměl rukavice, ruce má slušně dobitý, je vidět že se drsných podmínek nebojí.

V rychlosti nám ukáže, jak se řídí skútry. Je prý normální, když se skútr v hlubokém sněhu. Vážně? Vždyť to má 300 kg. Jojo, děje se to běžně. Důležité je mít nohy na skútru po celou dobu. Taky klíček popruhem připnutý na overalu, aby se právě při pádu neztratil.

Tuhle velkou mrchu teda řídit nechci, už teď je mi zima a jsem rozmrzelá. Asi vím proč, protože první půlhodinku, když vyrazíme na zamrzlou řeku jen dýchám a vědomě posílám uvolnění do všech částí těla, které mi napřeskáčku hrůzou tuhnou.

Představovala jsem si tiché ladné sněžné klouzání a místo toho je to nepředvídatelné natřásání na pocitově nestabilním vozítku, které David žene, aby Eduarda stíhal, raketovou rychlostí. Začíná mě přepadat panika a strach, že se vybouráme. Tečou mi slzy, řvu na Davida ať zpomalí, že se bojím....a zároveň (život je plný paradoxů) cítím důvěru na pozadí, která mi říká, že je vše OK, jsem v bezpečí, že je to pro mě jen další zkouška právě důvěry v život a uvolnění. A tak se soustředím na dech. Pomalý. Nosem. Skanuju tělo a posílám uvolnění. Odříkávám mantru hooponopono. Miluji tě. Děkuji ti. Omlouvám se. Prosím odpust mi. Taková moje letitá záchrana ve vypjatých situacích například při turbulencích v letadle.

Jet na skútru není fakt nic příjemného. Nejde se s ním rytmicky jakkoliv sladit, protože terén je různě členitý, hrbolatý a je to prostě nepružný tank. Připomíná mi to jízdu na slonovi, jen v desetkrát větší rychlosti.

Po půl dni objevím Ameriku! Znovu zjistím, že si na to člověk stejně jako na cokoliv v životě po čase prostě zvykne. Ano. Jsme opravdu přizpůsobivé bytosti...jen někdy to není taková výhra, to když si zvykneme na něco, co pro nás dlouhodobě není třeba zdravé.