Tak tedy budiž!! Jedeme! Pustím svou strategicky organizační část na špacír. Do akce. To miluju. Prozkoumávám možnosti. Chytám totální flow, jak už to bývá, když se něco děje vesmírně správně! Během hodiny mám koupené letenky a zabookovaný resort na severu Finska! Jedeme na konci března do Laponska! Za polární kruh!

Jsem z toho totálně vzrušená! Sdílím to nejbližším kamarádkám, které se mnou nadšeně juchají. Mnohých z nich byl právě tohle zatím nesplněný sen. Rozjíždím se ještě víc, když zjistím, že možnosti zimních radovánek jsou v této oblasti opravdu hojné. Psí spřežení, sáně se sobi, sněžné skútry, běžky, pozorování polární záře...totálně mě to rozradostňuje, vzrušuje mě nadcházející dobrodružství. Možnost zažít něco nového. Netradičního. Out of komfortní zóny.

Cítím, že tuhle výpravu chci podniknout s Davidem, protože jeho příroda, panenská příroda volá a vyživuje čím dál víc. Týden držím v tajnosti než přijde výročí naší svatby. Dostane pěkný mrazivý dáreček.

Možná se ptáte, jak jsem to celé bez cestovky zařídila. Ha! Svěřím vám svou "Sherlock hadra" strategii. Začínám googlit zájezdy do Laponska u takových těch dobrodružnějších cestovek. U jedné narazím na zájezd, jehož program se mi líbí, včetně vybraného resortu. Arctic wilderness - arktická divočina - ten název mi přijde hodně panenský. I samotný resort na mě oproti instagramových fancy inglů působí tak tradičně, prostě seversky. Má kromě masivních srubů i malé soukromé kabiny, takové malé dřevěné chatky, které mají zadní strany orientované do lesa, celé prosklené.

Z popisku cestovky zjišťuji, že se resort nachází kousek od letiště Rovaniemi. Tak ho prostě najdu na booking.com, podívám se na volné termíny, ověřím možnosti letenek a pak to naplánuju tak, abychom tam mohli strávit jeden krásný mrazivý týden. Z popisku resortu vím, že na konci března už pomalu končí sezóna, což znamená větší klid.

Arktický resort mi s potvrzením ubytování posílá nabídku aktivit, ze kterých usuzuji, že to bude turističtější oblast, ale zároveň ve mně vzbuzuje pocit příjemného bezpečí a bezstarostnosti na základě mé první zkušenosti s Laponskem.
Moje duše a vnitřní dítě už vidí samy sebe na sáních s huskýky a pro oba je jedno, jestli to bude soukromý zážitek nebo skupinový. Tak tedy dobře :))

Zpáteční letenka do Laponska, do Rovaniemi, stojí z Vídně cca 30 tisíc pro dva + kabina v resortu na 6 nocí se snídaní 35 tisíc pro dva.

Když se den před odletem chystám skočit do sklepa pro kufr, má intuice mě nutí podívat se na letenky. Ušetří mi cestu do sklepa, protože z nějakého záhadného důvodu nekupuju odbavená zavazadla! Jako vážně? Jedeme na sever, což znamená, že potřebuju hodně teplého oblečení. Kam jako nacpu lyžařská saka a ten dlouhý péřový kabát, co jsem si koupila do té kosy?
Půl dne se z toho vzpamatovávám. Nemohu si koupit kufr a musím sbalit i Davida, který se vrací domů až v den odletu. Takže musím sbalit nás oba na týden do arktické země do kabinových kufříků. Je to výzva, kterou přijímám!

Nakonec se ukazuje, že to byla další Vesmírem skvěle zorganizovaná "náhoda". Na letišti u odbavovací přepážky Finnairu byla nejdelší fronta, co jsem kdy na letišti viděla. S kabinkama jsme nemuseli do ní. Nemuseli jsme pak ani čekat na zavazadla, prostě to byla totální pohodička. 

Oba lety nyní proplouváme nebo spíše proletíme s maximální lehkostí. Let do Helsinek trvá dvě hodiny. Poté si dáme hodinkovou přestávku na kafe a krevetový toast v Helsinkách a poté hodinu a půl letu do Rovaniemi, celou cestu nad zasněženou krajinou.

To, že velké kufry fakt nebudou potřeba, se pak potvrdí ještě jednou. Na letišti v Rovaniemi nás nyní vyzvedává milá Finka z resortu, která nás po cestě vezme do jejich kanceláře (u které je asi 150 kotců s huskíky, kterým se zrovna servíruje večeře, to je orchestr). Tam nafasujeme každý do svého velkého látkového pytle na celý pobyt: zimní kombinézu, pořádné nepromokavé sněhule, palčáky a vlněné ponožky. Při odjezdu to prý necháme na recepci.

Sněhu je všude jak v mrazíkovi. Už když přistáváme, vidíme pod sebou ty nekonečné lesy, oba s Davidem cítíme, že tady se nám bude hodně líbit. Teploty se teď pohybují přes den kolem mínus 5, v noci k mínus 15, takže nic brutálního. Prozíravě si na letišti koupím maličký krém s hutným bambuckým máslem.

Z letiště do resortu trvá asi 40 minut. Stmívá se. Je to o hodinu více než doma. Je půl sedmé večer. Zpovídám Finku a procvičuji angličtinu:

* Narodila se kousek odtud v přírodě, v domku s jednou místností a jednou saunou.
* Teď žije kvůli dětem teenagerům ve městě, ale jen co odrostou, vrátí se zase do "kabiny" do lesa.
* Resort, ve kterém bydlíme, je na rozdíl od těch Instagram iglů podle ní "normální" s možností procházek i saunou.
* I tady se otepluje. Za jejího dětství teploty v lednu a únoru běžně přes den padaly i k mínus 30 stupňů. Letos zaznamenali jen jeden jediný den v lednu, kdy bylo mínus 29.
* Od podzimu do jara pracuje jako průvodce arktickými aktivitami a v druhé půlce roku jako zahradnice.
* Někteří její kolegové mimo sezónu cestují po světě nebo jezdí rybařit.
* V Santově vesničce (kterou jsme míjely) jsou přes Vánoce klidně i půlhodinové fronty na záchod, ale čtyřhodinové fronty na něco (ty čtyři hodiny ve frontě mě odpálily, že už jsem nerozuměla zbytek)... děkuji, nechci.
* Na tom zamrzlém jezeře, které míjíme, bylo prý dneska odpoledne tak sto lidí rybařit... děkuji, taky nechci. A někdy se tu sjedou třeba i čtyři autobusy pozorovat polární záři... no to už vůbec ne! A před očima se mi náhle vynořuje fronta Číňanů, kterou jsme viděli na letišti... ale prý jsou tu i privátnější místa... třeba náš resort! Ufff.

Jsme tu. Každý z nás popadne svůj kufřík, batoh a pytel s vybavením a vstupuje do velkého srubu s nápisem recepce. Dýchne na nás horská atmosféra a vůně jídla a teplo otevřeného ohně uprostřed jídelny, která je zároveň recepcí. Je tu živo a příjemně.

Výhled z postele při ranním čaji je prostě kouzelný! Tolik sněhu. To ticho. Pohádka. Dneska je mezinárodní den štěstí a Finsko je prý aktuálně nejšťastnější země světa.

Po deváté jdem do hlavního srubu na snídani, tu máme v ceně. Jinak se tu dá jít na oběd za 22 EUR nebo bufetovou večeři za 48 EUR. Finsko, no!

Ty zážitky jsou raketa. Zatím máme zabookované psí spřežení na zítra na 2 hodiny za 350 EUR pro dva a na středu 2h běžky za 150 EUR. Dneska máme v plánu jít se projít kolem a večer případně jet na sáňky se soby a zkusit štěstí na polární záři...

Snídaně je taková klasika: salámky, sýr, vajíčka, párky, slanina, jogurt, musli a kafe v bandasce. Slepence si mažeme sebou na sváčku do lesa. Po snídani si dáme siestu a pak vyrážíme. Hezky svítí sluníčko. Z našich pytlů vytahujeme akorát boty, ty nám přijdou do vysokého sněhu praktičtější než ty, ve kterých jsme přijeli, byť jsou také zimní.

Já natahuju kousavý spodní merino a své letité lyžařské kalhoty. Ty jsem do kufříku narvala, ale myslím, že tady už zůstanou.

Na recepci jsme omrkli mapku. Je tu jeden takový malý okruh kolem ostrůvku přes most přes obří řeku, která je z části zamrzlá, a nebo pak delší trasy, kde už je potřeba si půjčit sněžnice. Ty určitě chceme zkusit! Ale teď půjdeme jen na obhlídku okolí. Do batůžku beru termosku s čajem a virtuální svačinu (zapomenu ji v chatce).

Cestička přes most vyšlapaná. To je sněhu. A to sluníčko. Mrazíkovská nádhera. Působí to jako balzám. Sníh hlasitě křupe a vrže pod nohama.

Je tu několik lesních stezek, podle značení se tu dají chodit i nějaké delší traily. Jdeme intuitivně. Na mnoha místech jsou úzké chodníčky, i když úplně zasněžené, je znát, že když opadne sníh jsou tu mokřady a bažiny. Cestičky jsou vyšlapané, sněžnice netřeba.

Asi po kilometru přicházíme k dřevěným přístřeškům, dřevníku a domečku se záchodem. Trojice lidí si tu na vyvýšeném ohništi rozdělává oheň. Pán štípe dřevo. Zdá se, že je tu pro turisty připraveno včetně sekyrky. Ohniště má dokonce otočnou grilovací mřížku. Trošku jim tu ohňovou romantiku závidíme, ale ťapem dál...teda spíš zpátky, jen jinudy. Po dalším kilometru v lese opět přicházíme k podobnému místu s přístřešky. Nikdo tu není, ale v ohništi to ještě doutná. Hurááá, budeme mít taky romantiku s ohýnkem. David se o něj jako velmi zkušený fireman hned postará, zatím co já blbnu se selfí tyčkou a dělám nám takové ty insta fotky ala tváříme se přirozeně s termoskou s čajem u ohně. Svačinu jsem ehm ehm zapomněla.

Taky je tu lesní WC a to je teda super standard! Prkýnko z černého polystyrenu = nestudí a záchody jsou kompostovací = vedle mísy je na zdi velká bedna s kombinací lesní hrabanky a mulčovací kůry, taky malá lopatka. Geniální. Žádná smrdutá kadibudka.

Vracíme se kolem širokého koryta polozamrzlé řeky a z druhého břehu se ozývá psí vytí. Recepční říkal, že tu mají i své vlastní huskíky a soby. Jdeme je vypátrat.

Nakonec je objevujeme kousek za naší chatkou. V lese je veliká obora, ve které se na senu pase několik sobů. Ježiš to jsou roztomilá stvoření. Živého soba vidím poprvé v životě. Koukají na nás trošku vypleštěně, ale aspoň jeden se osmělí a přijde až úplně k nám. Všichni mají tak podivně olámané rohy, nebo třeba jen jeden, některým se tak zvláštně loupou, možná jsou v nějakém období, kdy je shazují. Projížďku na sáních máme domluvenou na středu večer, tak se musím zeptat.

Přes zasněženou, ale vyježděnou cestu vedle nich je velké teepee, jurta, ze které se kouří a asi 40 psích ohrádek s huskíky. Nejsme si jistí jestli sem můžeme, ale nikde nikdo, pejsci na nás radostně štěkají, tak se osmělíme. Většina ohrádek je prázdná, asi kluci někde makají. Hafani vypadají mírumilovně a většina z nich i natěšeně na mazleníčko, tak se osmělím. Jsou to láááásky! Mazlouni. Překvapuje mě, jak mají mastnou srst, i když je to asi logický, musí mít, když jsou vystaveni sněžení...a parádně smrdí. No i tak to jsou lásky a tahle setkání mě krásně oblaží.

Každý pes jiná ves. Šrotuje mi to hlavou. Žádný z nich nevypadá, jako husky Marvel od Lucky Kutrové, jejíž putovací knížky miluju a sleduju jí na instáči. Ale tomu taky přijdu na kloub. Na zítra máme objednaný výlet na sáňkách, tak se zeptám.

Když se vracíme z večeře je fakt mrazivo a jasno, vyhlížíme Auroru. David na recepci zaslechl, že dneska jsou dobré podmínky. Bohužel však na večer nebylo místo na sobíkách a jiný program jsme si neobjednali, tak budeme koukat jen z chatky.

Začíná mě znervózňovat šílenost, do které mě David navezl. Jedna z aktivit, která se tu dá podniknout je noční floating v ledu, v zamrzlém jezeře. Na obrázcích, které jsem viděla mají lidi nějaké šílené neopreny, ve kterých zřejmě není zima?! Spokojeně si hoví v ledové vodě obklopeni krami a nad sebou pozorují Auroru. Romantika že? No mě to teď večer, kdy mi zamrzá soplík v noce a všude tmoucí tma, tak romantické nepřijde! Spíš mě začíná děsit...

Od rána jsem nějaká nervózní a nakonec se ukáže proč. Ukáže se nejspíš to velké PROČ. Proč mě sem má duše poslala.

Čeká nás program s pejsky. Máme objednanou hodinu se psím spřežením, ale mimo resort. O půl deváté nás někdo vyzvedne. Jenže nevyzvedne. Recepční to řeší a já celou tu dobu řeším, jestli jsem správně a dobře oblečená. Zjišťuju, že mám strach, že mi bude zima, i když mám na sobě tolik vrstev, že víc už to snad ani nejde...

A to je ono. ZIMA! Moje dlouhodobé trauma a strach z ní. Od příjezdu se mi občas před očima mihnout obrazy z koncentráků, kde lidi běžně v noci umrzali ve spánku, v ukrutných mrazech s minimem oblečení na Sibiři kácely stromy...

Někde to tam pořád sedí, i když jsem toho třeba na podzim v Himalájích hodně odprožila a pustila. Dva týdny jsem stanovala u budhistického kláštera v čtyř tisícové nadmořské výšce. Nejen, že jsme to přežila, ale řekla bych, že jsem si to i užila a rozpustila část svých strachů a obav. I tam mě stopro vyslala má duše, protože o Himalájích jsem nikdy nesnila.

Stejně jako tam i tady a teď o mě dokonale postarané, oblečení mám, teplou chatku taky, horké nápoje k dispozici a stejně jsem nervózní a mám strach. Pozoruju svou mysl, tu její iracionalitu. Dýchám do toho, nechávám téct slzy a jsem vděčná v jakých láskyplných podmínkách můžu své strachy pouštět.

Bojím se a přitom si jedu užít legraci se zvířátky. Další paradox, kterým mi nejspíš život ukazuje, že to, že je člověku zima nemusí být konec světa, konec jeho života, konec ničeho. Že se i do toho dá vnést přítomnost a dokonce radost. Vždyť, jak jsou ti pejsci natěšení.

Je to fakt neuvěřitelné, jak to nedává smysl a přesto to tak silně prožívám. Je o mě dokonale postarané, opečované, mám možnost volby a přesto mě něco uvnitř svírá, tlačí na mě až si přijdu jak krysa zahnaná do kouta bez možnosti úniku.

Až později, když to plně prožiju a skrze velikou radost, lehkost a bezstarostnost s pejsky pustím, vnímám tu absurditu, ten myšlenkový zhluk něčeho, co existuje jen v mé hlavě, nikde jinde, ten vymyšlený strach o život, protože tady mi rozhodně žádné nebezpečí nehrozí ani omylem.

Nechápu, proč se to děje a co se to vlastně děje, právě proto, že to tak nedává smysl. Ale když to sdílím s Davidem, má k tomu skvělou poznámku.

Jsem teď totiž v životě hodně dobře zazdrojovaná a dopřávám si poměrně intenzivně Chakradance, ať už osobně nebo i tím, že provázím a držím pole desítkám žen. Tahle kombinace nejspíš způsobuje to, že mě tak moje vnitřní moudrost, duše zve do hlubších vrstev mého podvědomí a tam prostě gruntuje. Mám na to zdroje. Mám na to kapacitu. Můžu upgradovat!

Nakonec si pro nás o hodinu později přijede milý šikmooký kluk. Vše prý stíháme. A proč jsme zticha? Protože je to pro nás poprvé a já řeším jestli jsem dobře oblečená. Uklidňuje mě, že určitě jsem. Vlastně se stydím za to, že mám na sobě tolik vrstev, na lyžařských gatích a péřové zimní bundě mám navlečený ještě ten jejich zimní overal. Přijdu si, jak fňukna, trasořitka. Dámička. Ale kluk mě uklidňuje, že je lepší mít více vrstev, že husky beží rychle a je lepší se rozepínat než tam pak mrznout. Povoluju.

A pak už je všechno ve velký lehkosti. Přijíždíme k office, kde jsme fasovali oblečky. Už tam na nás čeká průvodkyně a ještě jeden pár turistů. Ha! První požehnání. Jen dvoje sáňky. Bývá jich prý i 20. Uf. Průvodkyně nám během pěti minut vysvětlí, jak se sáňky ovládají. Vpodstatě se jen brzdí nebo naklání, většinu práce udělají pejsci. Jeden z nás bude řídit, druhý sedět a vézt se. V polovině se vyměníme.

Průvodkyně sedá na sněžný skůtr. Druhý pár do prvních sáněk s pěti natěšenými pejsky. My do druhých. Druhá holčina sáňky odváže a během vteřiny fičíme. A já si představovala hodinovou přípravu. Haha! Vezu se a je to božííí. Nedá se to slovy popsat, snad jen že mnou projíždějí vlny úlevy a prožitků přítomnosti.

Sáňky tiše kloužou po vyjeté trase, slyšet je jen psí dýchání.

Jsem okouzlená a dojatá tím, co je možné. Co všechno můžu v tomhle životě zažít. Nechat se táhnout peti-členou psí partičkou hustě zasněženou krajinou na sáňkách.

V polovině cesty se s Davidem vyměníme. Řídím já. Je to radost a zároveň lehký stres, protože moji pejsci chtějí běžet prostě rychleji než ti před námi a tak je často musím šlapat na brzdu, což mě už kvůli nim nedělá dobře. Jinak to není žádná věda, maximálně se naklonit na stranu, přenést váhu. Huskýci běží hezky v projeté stopě.

Jedem hustým lesem i totálně otevřenou plání. Směju se, přijde mi to tak legrační nechat se táhnout na sáňkách poměrně malými pejsky. Oni to jsou totiž Aljašští husky, proto jsou každý pes jiná ves a jsou mnohem menší než fotogenický modroočák Sibiřský husky, jehož plemeno drží jasnou vizuální linku.

Po přistání a pomazlení s celou partičkou se v teple u čaje a perníkových sušenek dozvídám od ošetřovatelky další zajímavosti:

- tady ve stanici žije 200 psů, z toho zhruba 20 jich je v důchodu, kam odcházejí cca od 9 roku, nechávají je tu ve volných výbězích dožít
- dokáží uběhnout denně až 70km, v průměru, ale tady každý denně nenaběhá víc jak 30km
- sáňky tahají psi i fenky (většina psů je tu kastrovaných), vůdčí pár našeho spřežení byla 9ti letá matka se synem (robustní synáček po běhu nemohl popadnout dech, za to maminka s prošedivělým nosem byla totál v klidu)
- narodí se jim tu asi 20 štěňat ročně, která od 1 roku začínají trénovat ve spřežení a od 2. roku už vozí klienty
- přes léto mají oraz, většinou jsou ve volných výbězích, s podzimem začínají trénovat na zimní sezónu
- vychovávají je tak, aby se ideálně každý pes snesl s každým, v podstatě se tak všichni znají
- každý pes sní kilo masa a granulí denně, při běhu totiž spálí až 28 000 (snad jsem dobře slyšela) kalorií
- sáňky s klienty vozí maximálně 6 pejsků, někdy ale i jen 3
- pes uprostřed je tzv. wheel dog, který je zodpovědný za zatáčení spřežení
- vepředu je alfa dog nebo taky dva, tahouni, každý pes prý může být alfou
- mají velmi mastnou srst, která je v zimě chrání před vlhkem a v létě před komáry, kterých je tu kvůli vodním plochám požehnaně

Máš chuť mi tu po přečtení nechat nějaký vzkaz, reakci nebo otázku? Šup sem s tím :)) nebo mi napiš na alice@alicekirs.cz