Když počkáme, to co má k nám vždycky přijde
Nic vás nedostane tak do přítomnosti, jako když z terasy stanu u jezera vyhlížíte hrocha.
S hrochy je to podobně jako s velrybami. Na jejich přítomnost váš upozorní syčivě šplouchající zvuk, který nečekaně protne stereotypní šumění vln, šustění větu a hmyzo-ptačí muziku. To když se hroch zrovna nadechne.
Trvá to pár sekund. Objeví se dvě kulaťoučké uši, očka a obrovský čumák a je zase fuč. Někde pod vodou. A vy soustředěně čekáte, kde se vynoří příště až se bude potřebova po 5-10 minutách (tolik vydrží pod vodou) zase nadechnout.
Už asi chápu oblíbenost rybaření, tahle soustředěná pozornost je tak příjemná zábava! Bavila jsem se tím poslední dva večery u jezera.
Pozorovala jsem na tom jeden krasný životní princip:
Když počkáme, tak to co má k nám vždycky přijde. Tak nějak samo. Bez námahy a úsilí. I tady v Africe.
Můžeme jezdit jeepem po parku a “nahánět” zvířata nebo si tady můžeme sednout v lodge do křešílek a nechat je přijít…až třeba ke stanu, jako zebry na fotce.
Jak říká můj kamarád Martin a jak si už nějakou dobu říkám i sama sobě: “What I need to see, it will come to me. “
Vzpomínám na svůj první zážitek s hrochy v Keni. Ubytovali jsme se večer v jedné z lodge v apartmánu v patře domečku. Byla už tma a já vyšla na terasu koukat na hvězdy. Koukala jsem, ale jen chvíli, protože mě téměř okamžitě vyrušilo jakési podivné chroustání pode mnou. Byl to hroch!
Do té doby jsem nějak netušila, že hroši jsou býložravci a pasou se jako krávy. V noci. Pořád je co objevovat a je skvělý se nechat životem překvapovat!
A taky…co potřebujeme a máme zažít, to si k nám vždycky najde cestu. Samo.
