Pro koho to vlastně děláš?
Ahoj Alice,
v sobotu 25.2. jsem byla v Brně na Chakradance worskhopu PROPOJENÍ. Chtěla bych se s tebou podělit o to, co se v následujících dnech stalo.
Ve skoro čtyřiceti letech jsem se rozhodla podstoupit operaci prsou, po dvou porodech a třech letech kojení. Termín operace byl stanoven na 28. února.
V lednu jsem objevila na tvých stránkách Chakradance v Brně, navrhla jsem to kamarádce, která souhlasila a přihlásily jsme se. Termín byl 25. února. Říkala jsem si, že super, aspoň se dám do pohody, aby operace proběhla v pořádku. Neměla jsem nejmenší pochybnosti o tom, co dělám. Smlouva podepsána, cena 70 000 Kč zaplacena.
V den operace jsem měla trochu stresu, ale říkala jsem si, že je to normální. Během příjmu na mě přišly první pochybnosti. Ty se další hodiny jenom umocňovaly.
Byla jsem v místnosti s dvěma mladými slečnami, kterým dávali implantáty, a jednou paní, která byla na modelaci (také po porodech a kojení). Když přivezli ze sálu slečnu, která ležela vedle mě, pochybnosti vyskočily na maximální úroveň. Slečna se 20 minut celá klepala. Celým tělem. Zdůvodnění anesteziologa – „musí z těla vydýchat všechny ty plyny“. A tam jsem viděla celou tu absurdnost situace.
Opravdu toto dobrovolně děláme, abychom se líbily samy sobě? Tohle děláme svému tělu? Řežeme do něj a necháváme ho vyrovnávat se s celou tou chemií? Ne kvůli zdraví, kvůli kráse…
Té slečně jsem pomáhala následující hodiny, když jsem čekala na svou operaci. Potřebovala na záchod, hledala jsem sestru, aby jí pomohli. Bylo jí teplo, odkryla jsem ji. Dala jsem jí dolů ponožky. Potřebovala mobil, hledala jsem ho mezi jejími věcmi. Nastavila jsem v televizi film, který si vybrala. Bylo to jediné, z čeho jsem v tu chvíli měla dobrý pocit. Poté přišla sestra, dala mi léky a podala mi injekci na ředění krve, byla jsem připravená na operaci.
Seděla jsem na posteli a slyšela jsem v sobě dva hlasy. Jeden mi říkal: „Vždyť je to v pořádku, víš kolik žen to každý den podstupuje? Nebudeš ani vědět, jak rychle to skončí a bude to za tebou. Budeš jen pár týdnů omezena v aktivitách a pak bude všechno jako dřív. A hlavně v létě, v plavkách, budeš konečně super. Musíš se naučit překonávat strach !!!!“
A druhý hlas říkal: „Vždyť to vůbec nepotřebuješ! Proč to děláš? Komu se chceš líbit? Sobě nebo ostatním? Pro koho to vlastně děláš? Převyšuje výsledek možná rizika a komplikace?“
Pak přišel doktor a já byla rozhodnuta – odcházím. Nepočítala jsem s tím, nevěděla jsem, zda mi vrátí všechny peníze, nebo zda budu platit pokutu. Byla jsem upozorněna na to, že tam místo mě mohl být někdo jiný. Že je zaplaceno pro doktora, sestry, anesteziologa. Omluvila jsem se a odešla.
Přišla jsem o téměř 40 000 Kč, ale bylo to tak potřeba. Kdybych to neudělala až do takového extrému, stále bych koketovala s myšlenkou na operaci. Teď to vidím úplně jinak a říkám si, co je odvaha? Překonat strach a jít do toho, i když máme pochybnosti? Nebo se odvážit postavit sám za sebe, ať to stojí cokoli?
Doufám, že je to ta druhá možnost. Ani nevíš, jak moc to změnilo můj pohled na svět. Netvrdím, že to bylo 100% díky účasti na workshopu, ale na náhody také nevěřím.
Přeji ti krásný den a děkuji. Marťa ♥
