Austrálie – setkání s koaly a klokany

Dneska byl můj šťastný den! Vlastně jeden z nejšťastnějších v Austrálii. Brzy ráno jsme odjeli z Olindy a zhruba po hodince cesty dorazili přesně na otvíračku do Moonlit Sanctuary.

Moc jsem si totiž přála ještě než opustím půdu Austrálie vidět naživo koaly. Zatím jsem neměla to štěstí vidět je v divoké přírodě a tak za nimi musím do Zoo. I když jak jsem sama brzy zjistila, tomuhle se snad ani zoo říkat nedá.

Moonlit jsem si vygooglovala. Původně David dostal tip na rezervaci na Philip islandu, který je součástí Melbourne. Ale byl tak zrochu z ruky a tak jsem před pár dny trochu googlovala a objevila bližší Moonlit, který na mě ze stránek působil sympaticky. Ale hlavně!! Dala se tam předobjednat privátní chvilka a selfíčko s koalou!

Zní to úchylně, když to takhle napíšu že? Ale moje srdce úplně zaplesalo a tak jsem nám na 11h na krásných 15minut objednala za 20 dolarů dvě dostaveníčka s tímhle rozkošným medvídkem.

Vsuvka biologická:

Koala medvídkovitý (tak se skutečně a doopravdy jmenuje, takže to není ta koala, jak jsem doteď používala – a asi budu používat dál, ale TEN koala) rozhodně není žádný medvídek, jak se mnozí (včetně mě) domnívají. Jedná se totiž o vačnatce, takže k medvědům má koala asi stejně daleko, jako medvěd ke klokanovi.

Ale upřímně musím říct, že mě trošku před příjezdem hryzalo svědomí, když jsem viděla, že třeba na 13h je tam ještě volných 40 míst. Vyvolávalo to ve mě pocit komerce a zneužívání zvířete na úkor jeho pohodlí a přirozenosti.

„To si jako 40 lidí bude podávat koalu z ruky do ruky a dělat si s ní selfíčko? Chudáček maličký. A já to navíc podporuju. Týrání zvířat.”

Tohle mi jelo hlavou, ale intuice mi říkala, že to bude dobrý. A měla pravdu, o hodinu později se naštěstí všechny tyhle mé obavy rozplynuly jak pára nad hrncem.

Nebudu však předbíhat.

Po vstupu do Moonlit sanctuary nás přivítala milá paní v pokladně, nascanovala si kód z mailu a naši objednávku vstupného a koalí seance.

Dostali jsem visačku a instrukce, že se máme dostavit ke koalám v 11:15 a taky mapku areálu s popisem, kde jsou jaká zvířátka. Taky jsme si koupili dvě krabičky s klokaním papáním po 3 dolarech.

Uvítala nás obrovská voliéra s papoušky kakadu a tak jsem si mohla z blízka prohlédnout ty sněhově bílé opeřence a jejich růžové příbuzné, jejichž uvřeštěné krákání nás celý týden provází na cestách.
 
Za papoušky byla koalí sekce. Nesměle jsme tam nakoukli s tím, že koali asi k vidění nebudou, je přece den a oni přes den spinkají, takže logicky budou někde zalezlé. Ale nebyly. Jedna spinkala zaklíněná mezi větve středně vysokého přímo před námi. Druhá ve vedlejším výběhu (nebyly to totiž klece ani voliéry, ale volná prostranství ohraničená dřevěným plotem) zrovna snídala svoji porcičku eukalyptových listů.

A když jsme u toho, co koala jí. Dovolím si citovat, co jsem vygooglila:

Potravní specializace koalů je poněkud monotematická – jedí jen listy blahovičníků (eukalyptů), kterých je zhruba 680 druhů. Na první pohled to vypadá jako slušná potravní nabídka, ale koalové si dopřávají jen zhruba asi 22 druhů.

A jak jsem se dozvěděla v rezervaci, tak každá koala má ještě svůj speciální jídelníček tzn. nejí automaticky těch 22 druhů, ale vybírá si jen ty své. Což naprosto chápu, když si představíte, že celý život jíte to stejný zelený listí 🙂

Vtipné je, že blahovičníkové listí není ani výživné, ani zdravé. Tedy alespoň pro tvory, kteří nemají tak dokonale fungující játra jako koala. Ten (pořád mám tendenci psát ta koala) si sice vybírá druhy s menším množstvím toxinů, nicméně stejně nejde o něco, co bychom nazvali zdravou stravou.
 
Proč to tedy koala dělá? Důvod tkví v tom, že se mu podařilo obsadit volnou ekologickou mezeru, v níž mu takřka nikdo nekonkuruje. Ostatní býložravci se blahovičníkům z velmi dobrých a výše popsaných důvodů vyhýbají. Díky tomu, že příjem energie z blahovičníkového listí je extrémně malý, koala s ní moc nehýří a raději spí. Až 12–22 hodin denně. 

Na blízké setkání s koalami byl ještě čas a tak jsme vyrazili za klokany. Podle mapky mají svůj areál v zadní části parku. Bylo moc příjemné dopoledne. Sluníčko už hřálo a návštěvníků zatím bylo pomálu, což bylo veliké štěstí. Aspoň jsme s klokánky měli víc soukromí a mohli si je dostatečně užít.

V rezervaci to měli chytře vymyšlené. Klokani desítky klokanů tu bylo úplně na volno, ale mezi cestičkami pro návštěvníky a zarostlými plochami trávou nízkými stromky poskytující stín byly jednoduché dřevěné ohrady, které klokani snadno mohli podlézt, ale pro lidi to byla jasná stopka, kam už ne. A tak si klokani mohli sami vybrat a určit jestli se s námi chtějí kamarádi a přijít si pro něco na zub nebo ne.

Na vývěsní info tabuli jsme se dočetli o všech druzích klokanů, které tu můžeme potkat:

Klokan obrovský: je velký, poměrně početný a převážně šedý klokan, s délkou těla až 120 centimetrů a hmotností až 65 kilogramů. Přesto to není největší z rodu klokanů, největší je klokan rudý. Klokan obrovský je druhý největší a nejtěžší žijící vačnatec žijící v Austrálii. Největší známý exemplář měl hmotnost 91 kilogramů a měřil 2,92 metrů. Vůbec nejvyšší zaznamenaná rychlost klokana obrovského byl 64 km za hodinu.

Klokan rudokrký: je středně velký poměrně podsaditý klokan s dosti hustým kožichem, snadno se pozná podle víceméně červenohnědého týlu. Své jméno získal podle narudlého zbarvení krku a na plecích. Výška klokana rudokrkého je 66 až 93 cm, ocas je dlouhý 62 až 88 cm. Jeho hmotnost se pohybuje mezi 11 až 27 kg. Dožívá se 12 až 15 let.

Klokan bažinný: někdy nazývaný též klokan černoocasý. Žije ve východní Austrálii v tropických a mírných lesích. Na rozdíl od jiných menších klokanů se pohybuje tak, že hlavu drží nízko a ocas rovně dozadu. Dorůstá do délky 85 cm a jeho ocas až do 86 cm. Jeho váha se pohybuje od 10 do 20 kg. Má hnědočernou srst a mnohem tmavší obličej, čenich, přední a zadní nohy a ocas. 

Klokan dama: je to klokan téměř králičího vzrůstu. Je jeden z nejmenších zástupců čeledi klokanovití, ale přesto má několik pozoruhodných schopností, třeba si dokáže udržet energii, i když skáče, vidí barevně a může pít mořskou vodu. Samci váží okolo 9,1 kg, zatímco samice jen 6,9 kg. Délka těla je u samců 59 až 68 cm, samice mají 52 až 63 cm. Na výšku mají obě pohlaví asi 45 cm.

A pak jsem se uviděli. Malé skupinky různě velkých klokanů pod stromy. Někteří se pásli (všichni klokani jsou býložraví, takové australské ovečky) a někteří, ti největší se povalovali na boku, jak na gauči.

Byla jsem úplně rozradostněná. A vzápětí ještě víc, když jsme na cestičce narazili na prvního obra. Na ceduli jsme se dočetli, že je máme krmit tak, že si k ním dřepneme a nastavíme jim dlaň s dobrotami jako koníkům. Uaaaa. Tak to bylo něco.

V životě jsem neměla klokana tak blízko (co si budeme povídat na koně jsme přeci jen víc zvyklí) a ještě ho krmit? Síla!!

Byla to síla a zároveň v tom bylo cosi tak rozkošného, laskavého a klidného. Klokan si úplně pokojně přišel až ke mě a začal mi žrát z ruky. Jemně. Opatrně. Byla jsme radostí bez sebe! Bylo to prostě krásný! 

Po čase jsem se odvážila ho i pohladit. Nic nenamítal. Pak mu dal i David a i jemu se na tváři objevil veliký rohlík, když mu klokan začal vybírat semínka kukuřice a zelené granulky z ruky.

Šli jsme po cestičce dál a situace se ještě několikrát zopakovala. Nejdřív s klokanem rudokrkým, ten byl mnohem menší a byl to vtipálek, protože mě u krmení předníma pacičkama pevně držel za ruku. Asi abych neutekla. Kdykoliv jsem rukou jen trošku pohla, drápky mě skříply pevněji.

Nakonec jsme se potkali i s jedním z nejmenších druhů klokanů s klokanem dama, člověk by si myslel, že jsou to klokaní mláďata, ale nee. Mláďátko vykukující z vaku se nám bohužel vidět nepodařilo.

I přesto, že bylo v parku klokanů poměrně hodně, určitě pár desítek, tak na mlsku přišlo jen pár. Přičítala jsem to tomu, že to jsou přeci jen noční zvířata a přes den prostě odpočívají. Tady v parku dělají i noční exkurze, což dává smysl, většína australských savců jsou stejně jako klokan nočními tvory.

Bylo tedy fakt štěstí, že jsme přišli v čase, kdy asi ještě všichni nešli do hajan a my si mohli užít ty jemné “králičí“ čumáčky něžně se otírající o naše ruce a tu a tam pohladit hrubosrstý kožíšek.

Blížilo se naše rande s koalou a tak jsme se vypravili zpět k jejich výběhům posilněni kávičkou. Už tu čekalo dobrých dvacet lidí, sluníčko pálilo a tak jsme našli stín pod přístřeškem. Můj pohled zaletěl k přístřešku naproti, kde na mezi oholenými větvemi na úzkém kmenu eukalyptu v úrovni lidské hlavy seděl jeden medvídek a spokojeně okusoval větvičku jasně zelených listů. Zrovna u něj stála nějaká paní, hladila ho po zádech a usmívala do foťáku své kamarádky.

Jééé! Tak to jsem si oddechla! Koalu si vůbec nikdo do ruky nebral. A už vůbec nevypadala nijak vyplašeně nebo, že by se jí něco nelíbilo. Naopak! Po 10 minutách pozorování jsem vyhodnotila, že je to velmi spokojené zvířátko. Dotyk ani přítomnost lidí ji vůbec nevadil. Spokojeně baštila větvičky, které ji podávala ošetřovatelka a ta pečlivě hlídala, aby se u ní každý zastavil jen na malou chviličku, ale přitom byla vstřícná a moc milá. S radostí odpovídala na otázky a poskytovala informace o medvídkovi.

Velmi tu právě dbají na to, aby zvířátka byla zvyklá na lidi, proto je takhle ukazují a dopřávají lidem kontakt s nimi. Zároveň však jen do té míry, aby to zvířatům bylo příjemné a nepřetěžovalo je to. Takže tahle koala tu byla jen na půlhodinky, pěkně se nabaštila, umožnila lidem zážitek a setkání a pak ji odnesli a mohla jít spinkat. Po obědě to samé udělali s druhou koalou a odpoledne s třetí.

Všechno to na mě působilo moc mile a citlivě. Človek se tu může velmi blízko potkat se zvířaty a přitom nemá pocit, že je to na jejich úkor. Naopak, že je tu o ně velmi dobře postarané a mají se dobře.

Tenhle 5ti letý medvídek skutečně spokojeností jen zářil a my taky, když jsme si ho hladili a vnímali jeho blízkost. Byla jsem velmi vděčná, že je něco takového možné!

Protože nám zbyla ještě jedna krabička krmení pro klokany, vyrazili jsme po randíčku s koalou znovu ke klokaním výběhům. Po cestě nás však zaujaly otevřená brána do prostranství s nápisem show…která zrovna začínala. A tak jsem si zvědavě sedli na lavičku spolu s dalšími lidmi a čekali, co se bude dít.

Dělo se to, že nám dvě ošetřovatelky představili dvě australská zvířátka, mladá zvířátka, která takhle ukazováním lidem učí zvykat si na lidskou přítomnost a dodávat jim sebevědomí.

Prvním byl klokánek krysí – jeden z nejmenších klokanů v Austrálii a skutečně připomínal spíš krysu než klokana. Mohli jsme si ho i pohladit při čemž ho ošetřovatelka odměňovala kousky melounu, právě proto, aby si dotyk člověka spojil s něčím příjemným a považoval to za běžnou věc 🙂

Druhým byl lelkoun soví, pták připomínající sovu a přirozeně žijící jen v Austrálii. Bylo to půlroční mládě a mělo rozkošně rozčepýřené peří kolem zobáku a pohled šílence. Za to, že hezky seděl ošetřovatelce na ruce během předváděčky před lidmi dostal veeeelikou mrtvou krysu, kterou naráz spolknul.

Většina klokanů už užívala siestičky, ale přece jen jsme ještě pár mlsných jazýčků našli a prázdné krabičky vrátili do sběrného koše k jejich opětovnému naplnění. 

Celkově to byl překvapivý a krásný zážitek, ostatně jako vždycky, když se potkám s něčím novým, co se mi líbí. Pokaždé cítím, jak mě to vnitřně nabije a obohatí.

PS: Přidávám i videjko z celého dne