Bhutan 2015 – Den 11: chrám plodnosti, očičkaté penisy a věštění od lámy

Na dnešní den se moc těším, jdeme totiž do chrámu plodnosti :). Snídaně je taková kontinentální, snídaně tady v Bhútánu nejsou nic extra, nepřekvapují. A tak do sebe hodím trošku vajíček, opečeného párečku a kousek bagetky.

Po 9. hodině jedeme kousek za město, odkud do chrámu půjdeme pěšky. Po cestě míříme samozřejmě do obchůdků, kde si chceme koupit předměty k požehnání pro sebe i své blízké. Z každého domečku tady na nás svítí nádherně namalované penisy a obchůdky jsou jich plné, dřevěných, barevně malovaných, nejrůznějších velikostí. Úplně mě to rozradostňuje. Žádný stud, jen čistá a přirozená radost. A tak by to mělo být, ne? Proč se za něco, co dává a umožňuje život, stydět? Štítit se toho? Navíc penis je tady i symbolem ochrany.

Po nákupech stoupáme do kopečku k chrámu. Je tu jak v létě, svítí nádherně sluníčko a je opravdu teplo. Před branou chrámu, nad kterou visí také jeden vyřezávaný falus, čteme, že tento chrám je zasvěcen Drupa Kinleymu, což byl Tibeťan, který Bhútán osvobodil od zlých démonů, hlavně démonek, právě praktikováním posvátného spojení.

Z chrámu září moc příjemná energie a uvnitř zrovna probíhá ceremonie. Přidáváme se. Chrám je maličký, sotva se k mnichům vejdeme, ale vejdeme – sedáme si na zem. Zavírám oči a nechávám se unášet zvuky modliteb. Lili v naší skupince vybírá penízky jako formu obětin za naše přání a já k nim přidávám i prstýnek, který jsem si tu na začátku cesty koupila. Nějak mám pocit, že ho tu mám nechat.

Ceremonie pomalu končí a kolem nás prochází láma. Na první pohled se mi líbí, je sympatický a jde z něj taková jemná a pozitivní energie. Jamso nám s ním domlouvá požehnání, které se asi za deset minut plní. Láma nám žehná a svěcenou vodou si žehnám nejen vlasy, obličej, tělo, ale také i ty nádherné dřevěné sošky (penisů :)), co mám s sebou. Můj prstýnek zavěšuje na sochu u oltáře, která je už podobnými obětinkami obsypána, cítím velké dojetí a jakousi posvátnost této chvíle.

Potom k němu s Davidem předstupujeme. Bude věštit naše miminko. V ruce drží tácek a na něm tři kostky podobné hracím, ale mnohem větší. Oba si máme něco hluboce ze srdce přát a pak hodit. Jsem z toho celá rozklepaná. David hází, pak já, láma něco Jamsovi říká – prý mám házet ještě jednou. Po druhém hodu láma opět něco Jamsovi říká a ten nám ukazuje zvednutý palec :). Miminko bude :D.

Po nás jdou ještě tři ženy ze skupiny. Házení kostek se opakuje. Po nich nám Jamso šeptá, že teď se dozvíme, zda budeme mít holčičku, nebo chlapečka a jeho/její jméno. Láma mi podává štos hodně starých a ohmataných úzkých kartiček, každá je zakončena červenou šňůrkou. Mám vytáhnout. A tak tahám, láma čte a Jamso překládá. Bude to kluk 😀 a jeho jméno Kinley (po Drupa Kinley, jemuž je tento chrám zasvěcen) Wanchuck (což je jméno královské dynastie, ale také velmi běžné bhútánské jméno).

Pak nám láma podává fotoalbum s fotografiemi nejrůznějších rodin a dětiček a Jamso ho doplňuje, abychom mu pak určitě poslali fotku, až se nám miminko narodí :). Pak nám uváže červené šňůrečky s posvátným uzlíkem kolem krku, loučíme se a tak trošku omámeně a dojatě opouštím chrám v těsném objetí s Davidem. Vlastně ani nevím, co k tomu dál napsat… Snad jen to, že už vím a jsem rozhodnutá: miminko ANO!

Scházíme z kopečka k autům. Odjíždíme na návštěvu jednoho z nejkrásnějších dzongů v Bhútánu. Je vskutku překrásný a pod jeho střechou visí dlouhatánská včelí hnízda.

Pak nás čeká zastávka ve výrobně vonných tyčinek. Nejdříve navštěvujeme malou rodinnou „fabričku“ a potom obchod této fabričky, kterou vede Jamsoův kamarád. Vyrábí jen dva druhy, mají na ně magickou recepturu, která obsahuje snad 30 ingrediencí, a ty dva druhy se od sebe liší pouze jedinou a tou je jakási mořská řasa. Dělí se tak na vegetariánské a nevegetariánské. Každopádně voní nádherně a tenhle klučina je exportuje do celého světa a jsou čistě přírodní. Ve velké místnosti pak vidíme, jak je kluci ručně balí, další kluk tiskne (taky ručně) štítky… no dokonalá manufaktura, a tak nakupuju… Navíc jedny magické „podpultovky“, které jsou mnohem delší a 5x tak drahé, údajně obsahují esenci z nějakého zvířete, kterou dováží do Bhútánu tibetští mniši, kterým tyto tyčinky vyrábějí. Lili se domnívá, že jde určitě o oslí žlázky :).

A odtud pokračujeme v menší skupince do hotelu. Naše čtveřička labužníků má domluvenou hodinu vaření v hotelové restauraci, ale předtím si musíme zajet nakoupit na trh, řidiči prý ví, co máme koupit :). To je organizace.

Vařit se prý bude jejich klasické národní jídlo: chilli cheese – ten dávají ke všemu, a potom bramborový chilli cheese, tedy: chilli cheese s bramborami :D. Takže máme rýži, chilli, čerstvý sýr, česnek, rajčata, brambory a takovou česnekovou nať připomínající pažitku.

Rozhodneme se, že naší skupině uděláme překvapení na večeři. Palačinky. Naproti trhu v indickém obchůdku se nám podaří koupit vajíčka, krabicové mléko, a dokonce i pšeničnou hladkou mouku. K tomu kupujeme dva pytlíky s nashi hruškami a několik plodů manga.

V kuchyni se chystá večeře a je tu fakt živo. Nikdo z nás nechápe, že nás sem vůbec pustili. Jen si umyjeme ruce a jdeme na to. Mno, spíš se jdeme koukat. Ujme se nás mladá supervizorka kuchyně a hezky nám vysvětlí, jak se chilli cheese dělá. Všechno hezky nakrájí a smíchá. Tu se k nám přimotá ještě jedna starší místní dáma, mluvící krásně anglicky, a začne nám vysvětlovat a povídat kde co k bhútánské kuchyni.

Dodáme si kuráže a poprosíme, zda můžeme udělat ty palačinky, byť netušíme kde, protože všechny obří hořáky a vařiče jedou na plné obrátky a kolem nic kmitají kuchaři. Ale ANO můžeme, žádný problém. Tak v tom mraveništi vyrábíme od oka těstíčko na palačinky a taky dusíme pokrájené nashi hruštičky s cukrem, skořicí a máslem – na to bhútánští kuchaři trošku nevěřícně koukají, ale my víme, že to bude bašta. Uděláme první tři palačinky, všelijak si vypomáháme, ale nakonec se naší pánve ujme jeden z kuchařů s tím, že je za nás udělá. Rozpálí si ještě jednu pánev a zkušeně jede!

Tím naše kulinářské zážitky končí, ale ještě před tím, než odejdeme, se domlouváme se supervizorkou, zda by ty palačinky mohla našemu stolu naservírovat místo plánovaného mrkvového dortíku. Žádný problém. Chceme i trošku šlehačky navrch? ANO, chceme :D.

Večeře je opět moc dobrá a naše překvapení je skutečně velkým překvapením. Celá skupinka je nadšená a ty palačinky se nám fakt povedly :D.

Po večeři jdeme k Lili na pokoj rokovat o našem happiness projektu. David si k místnímu konceptu hrubého domácího štěstí něco nastudoval, a tak vedeme diskuzi, jak tohle téma uchopit a podpořit v Česku i na Slovensku a jaké aktivity a akce pro to můžeme a chceme udělat. Diskuze je to velmi plodná a myslím, že začne brzy dostávat velmi reálnou podobu. Bylo by krásné, kdyby motto Bhútánu – happiness is the place – jednou platilo i pro naše zemičky :).

Psaní deníku mám ráda odmalička. Vyprávění toho, co právě prožívám. A teď ho píšu i veřejně. Pro vás všechny, který to bude bavit a třeba i inspirovat. Píšu ho taky pro sebe, abych si ještě víc uvědomovala, jak skvělej život mám, i když si to někdy nemyslím. Abych se se tomu všemu (i sobě) po letech mohla zasmát a třeba na sebe být i hrdá!
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

26.3. 2015
Bhutan 2015 - Den 10: Punakha, penisy na domech a rýžové chipsy
28.3. 2015
Bhutan 2015 - Den 12: Paro, rododendrony, masáž a rituál