Bhutan 2015 – Den 14: Tygří hnízdo a nejdojemnější loučení mého života

Poslední den v téhle úžasné zemi. Čeká nás trek do Tygřího hnízda, jednoho z nejvýše položených chrámů na světě. Vyrážíme hned po 8. hodině, po snídani.

Jedeme asi půlhodinku za Paro, vjíždíme do lesa, nad kterým vysoko v horách svítí Tygří hnízdo. Někteří z nás (například já :)) – polovina výpravy – jsme si objednali na první část treku koníky. Jsou to mnohem menší koně než u nás, nejrůznějších barev, s barevnými dekami a sedly na zádech, vypadají vytrénovaně v místní turistice – narozdíl od nás :).

Nasedáme a vyrážíme. Svítí nádherně sluníčko. Koníci pomalu stoupají nahoru a my jen nevěřícně hledíme na cestu. Je místy hodně prudká, obrovské kameny, vysoké kamenné schody, uzoučká místečka a koně všechno perfektně a klidně zvládají. Místy jdeme po krajích obrovských srázů, až zadržuju dech, ale pohled do údolí na tu krásu hor mě naopak rozradostňuje. Je to taková kombinace strachu a potěšení a obrovský trénink důvěry ve zvíře pode mnou.

Asi po hodině vyšplháváme na místo, kde koníkový trek končí. Odtud už půjdeme hezky po svých další dvě hodiny až do výšky 3200 metrů nad mořem do Tygřího hnízda. Předtím se ale zastavujeme v tea house, takové turistické hospůdce s překrásným výhledem na hnízdo. Potkáváme se se zbytkem skupiny, dáváme si čaj a vyhříváme se na sluníčku.

A pak šlapeme a šlapeme, až se před námi objeví další úžasný pohled na hnízdo. Tentokrát jsme mnohem blíž a cesta se z lesní změnila v uzoučký chodník podél skal. Je tu malá chaloupka, kde chvíli odpočíváme a zapalujeme svíčky. Naši řidiči nám dávají naše maličké požehnané stúpy, které pak necháváme v jeskyňkách po cestě do hnízda i zpět. S každou maličkou vysílám jedno velké přání a děkuju za jeho splnění.

Je to magické místo. Hůře se dýchá, sluníčko hodně hřeje a najednou jsme tam. V neuvěřitelné stavbě na obrovské skále. V místě, kde naprosto nechápeme a zároveň obdivujeme, jak něco takového byl místní člověk schopen postavit.

Zouvám si boty a vstupuji do prvního chrámu, maličkého, je tu hodně plno, ale vítá mě usměvavý mnich se svěcenou vodou, kterou si liju na hlavu a obličej. Vedle oltáře sedí v prohlubni s oknem další mnich/lama, je velmi mladý a odříkává modlitby, ale tak jinak. Jako by zpíval. Před oltářem udělám sérii poklon a pak jen vnímám tu zvláštní posvátnou atmosféru. Dojímám se, po tváři mi tečou slzy a děkuju za to všechno, co jsme tu mohli prožít, za všechna přání, která jsem tu mohla vyslat, za všechno, co v životě mám… Mnich nám nakonec všem přiložením ruky na hlavu žehná.

Pak pokračujeme do další chrámové místnosti, kde zůstávám jen chvíli, nějak mám pocit, že už tu nemám být. Že už další chrámovou místnost nemám navštěvovat. A tak zůstávám venku… Hřeju se na sluníčku a pak s Davidem zapalujeme v místnosti tomu určené tři butter lamps (svíčky ve zlatých pohárech) – jednu za svět a naše blízké a dvě každý za sebe.

Je čas jít zpátky. Nabíráme si od řidičů další várku maličkých stúp, které opět s přáníčky necháváme po cestě. Pod chrámy si taky nabíráme do PETky vodu z vodopádu, chceme si ji vzít domů a homeopaticky kapat pro snazší návrat a aklimatizaci.

V tea domečku nás čeká oběd. Vegetariánský v podobě nudlí, dušeného lilku, vajíček a výborné polévky, tipuji, že je čočková. Po čase se k nám přidává zbytek skupiny a dostáváme info, že své ručně vyrobené vlaječky už pověsili, a tak neváháme a věšíme i tu naši. A pak i společnou. Je to krásný pocit, představa, že tu naše přání budou viset třeba desítky let :). Po posilnění čajem scházíme až k parkovišti, kde ještě uděláme drobné nákupečky od místních trhovkyň.

Po příjezdu na hotel se oba osvěžujeme horkou sprchou, je to úžasná úleva přijet po takovém treku do 5* hotelu :). Chvilku odpočíváme a trošku už balíme. Nakupovali jsme a poctivě podporovali bhútánskou ekonomiku, takže logistika balení je trošku oříšek, ale nakonec to dáme!

Scházíme se všichni na naší společné poslední bhútánské večeři a prosíme Jamsoa, aby pozval i naše řidiče. Kluci přijdou, ale prý jsou už po jídle, a tak si dají aspoň nějaký drink. To, co následuje po jídle, je naprosto úžasné a dokonalé. Sdílíme naše zážitky a pocity z celé cesty. Tolik upřímnosti a krásných slov jsem dlouho neslyšela, dojímám se a sdílím svou vděčnost za tenhle výlet. Pro mě to byla cesta přání za mé blízké, to je to, co mi tu dělalo největší radost a vlévalo do žil štěstí. Ta víra, že všechna ta úžasná přání, která jsem tu vyslala, se mým milovaným splní. Že se plní právě teď.

Vděčnost proudí i od ostatních. Vděčnost za naši úžasnou skupinu, která se tak dokonale sladila, že jsme za celou dobu neměli jediný konflikt, jediný problém, jen radost, smích a štěstí. Vděčnost, že tu Davidův projekt Šťastné Česko-Slovensko začal dostávat konkrétní podobu a my se tu mohli dotknout a na vlastní kůži pocítit přítomnost konceptu „Hrubé domácí štěstí“. Vděčnost za naše laskavé, ochotné a pořád dobře naložené řidiče, kteří pro nás udělali vše, co nám na očích viděli, včetně oblékání do místních krojů :). Vděčnost za Jamsoa, který nám byl skvělým průvodcem, pro kterého nebylo nic problém, vždy ochotně a se zájmem reagoval na naše dotazy a dával všemu společně s Lili výjimečný spirituální přesah.

Po sdílecím kolečku pláčeme už skoro všichni. Dokonce i Jamso utírá slzy a plný dojetí nám děkuje za všechno, znovu opakuje, že takhle naladěnou skupinu ještě nezažil. Děkuje i za to, že i přesto, že nejsme buddhisté, jsme se od prvního dne s nadšením a pokorou klaněli v každém chrámu, a to pro něj moc znamená.

Pak sdílí nejstarší z řidičů. Z celého srdce nám za všechny děkuje, ty dva týdny prý utekly jako 3 dny, a to se jim moc často nestává, většinou mají po cestě s turisty nejrůznější problémy, ať už technické, nebo osobní. S námi se nic takového nedělo. Děkuje za naši laskavost a jemnost, s jakou jsme se k nim chovali. Všichni měli pocit jedné rodiny a přeje nám šťastnou a bezpečnou cestu domů.

Jsme z toho všichni úplně naměkko. Pláče i náš řidič Singe, pláče tolik, že ani nemůže sdílet. Je to tak milé. Tak lidské. Nakonec se všichni objímáme a znovu si děkujeme za tenhle neuvěřitelný pohádkový výlet do šťastné země, na který myslím nikdo z nás nezapomene.

Je to asi úplně poprvé, co se mi odněkud nechce domů… Ale je čas, čas být šťastný kdekoliv :).

Psaní deníku mám ráda odmalička. Vyprávění toho, co právě prožívám. A teď ho píšu i veřejně. Pro vás všechny, který to bude bavit a třeba i inspirovat. Píšu ho taky pro sebe, abych si ještě víc uvědomovala, jak skvělej život mám, i když si to někdy nemyslím. Abych se se tomu všemu (i sobě) po letech mohla zasmát a třeba na sebe být i hrdá!
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

29.3. 2015
Bhutan 2015 - Den 13: bhutanská koupel a naše vlastní vlajky přání
Kniha kavárna v Kodani
7.12. 2019
Dánsko 2019 - Překvapení, kam se podíváš