Dánsko 2019 – Štědrost vytváří štědrost

Dobré ráno u upršené Kodaně. Za oknem je pošmourno a bubnující déšť sice vyvolává romantickou atmosféru, zvlášť když můžu ležet v měkkoučkém županu v posteli, ale taky pocity takové lenosti, toho, že se nic nechce…..

Energie ne-nucenosti, ne-musení je tu všudypřítomná. Klid. Určitá pomalost. Empatie. Pohoda. Laskavost.

Zrovna před pár dny jsem byla na koučinku, ze kterého jsem si mimo jiné odnesla záměr naučit se ve své mluvě nahrazovat slovo musím.

Slovo musím totiž vibruje energií nesvobody a tlaku. A čím se dá nahradit? Tak třeba “ráda udělám…” nebo “Těsím se až…“

To dánské ne-musení nás včera docela pěkně rozhazovalo.

Asi to znáte, když vyrazíte na nějaké nové neznámé místo a zvlášť třeba do většího města, máte chuť a odhodlání všechno vidět, všechno zažít, všechno ochutnat, zvlášť když přijedete jen na pár dní. To většinou vyvolá očekávání, představy, jak by to mělo být, vypadat, jak se u toho chcete cítit, hlavně jak to všechno bude krásný, dokonalý, kouzelný…jenže tyhle představy vyvolají většinou jen podvědomé stresy, spěchy a tlak. 

Mě na to většinou stačí těch 24h než si oběhnu tohle kolečko a uklidním se, že je to jedno, že nemusím vidět, zažít, ochutnat, stihnout všechno, že to nejdůležitější je být prostě tady a teď a užívat si přítomnou chvíli.

Nechat se překvapovat.

Překvapení se u nás v ty poslední dny pěkně zabydluje 🙂
Na snídani nás třeba překvapilo, že zas skoro nebylo místo, kam si sednout, ale nakonec se překvapivě našlo a my si pochutnali na výborných míchaných vajíčkách s panchettou.

Pak jsme vyrazili ven a jen tak jsme courali městem. Intuitivně jsme došli k nejvíc focenému místu Kodaně, kanálu Nyhavn s těmi barevnými domečky. Pokračovali za sluníčkem k moři a impozantní stavbě královské opery (jejíž výstavba stála horentní sumu 500 milionů dolarů), odkud jsme za šíleného a vlezlého větru došli ke královskému paláci a chvíli pozorovali stráže. Vypadají jak ti od Buckinhamského paláce, taky mají na hlavě medvědy, jen uniformy modré.

Později potkáváme dokonce celý průvod stráží a mě se při pohledu na mladé kluky, co mašírují až na konci průvodu zalívají oči slzami. 

Prostě to bylo krásný, vidět tu odhodlanost, oddanost, takovou pevnost a jasnost v jejich očích. Kde to u dnešních mladých kluků, co nosí květinový trička, elastický džíny, vlasy vystajlovaný víc než většina holek, rozplizlý ve virtuálním světě uvidíte? Překvapilo mě, jak mě to dojalo! Sem holt romantička!

Natrefili jsme na ulici, kde to byla samá galerie a obchody s designovým nábytkem a později večer čtu v knize Kavárna v Kodani:

“My v Dánsku kupujeme málo, ale necháváme si věci dlouho. Máme rádi pěkný a kvalitní design. Zjistíte, že třeba i student si koupí velmi drahou lampu značky Paul Henningsen za několik tisíc korun, protože je důležité mít doma hezké věci, ale ne spoustu hezkých věcí.

Takhle se to v Dánsku dělá. Je psychologicky dokázané, že když lidé kolem sebe vidí hezké věci, jsou šťastnější. Právě proto nás tak baví design.”

Tohle je pro mě velká inspirace a taky podněty k zamyšlení. Já miluju krásné věci, nádherné prostředí kolem sebe, ale je pravda…že těch hezkých věcí mám spoustu a někdy cítím, že už je to vlastně moc, že místo toho, aby podporovaly tak zahlcují a zaplňují. No mám “překvapivě“ nad čím další dny přemýšlet…

Taky nás překvapilo, jak jsou tu vysoké ceny. Tušila jsem, že skandinávské země jsou ty nejdražší, samozřejmě nesmím zapomenout na Havaj. Je to další věc společně s ne-musením, s kterou se tady srovnáváme a vnímáme příležitost k posunutí nějakých našich vnitřních limitů a představ o penězích.

Už jsme pár takových trasformačních situací týkající se peněz zažili a dneska se s tím pojí vtipný a překvapivý zážitek.

Po návštěve galerie s výstavou Art&Porn, která byla taky velmi překvapivá (jen se tento zážitek dá velmi těžko zprostředkovat) jsme došli k vánočním trhům. Byli jsme zmrzlí a žizniví, tak že si dáme jeden svařáček a koupíme vodu. 

Našli jsme Glogg house stan. Všude samozřejmě plno lidí, sobota poledne. David se vecpal do fronty a já nám zatím chytla na stojáka místo pod infra hřejivou lampou. 

Po chvilce David nese hezký modrý keramický hrníček s vánočním motivem Kodaně, ze kterého se kouří a voní svařák s mandlemi a rozinkami.

Jenže tak trochu přinasranej. Prý “svařák a voda za 3 stovky, no nekup to”, hlásí ironicky. Společně se tomu zasmějem. Dobře nás to tady zkouší.
Popíjíme svařák a já koukám po lidech, když si všimnu cedule kousek od místa kde stojíme a čtu…”vánoční hrneček je v ceně svařáku jako dárek”. 
“Tak vidíš…za 3 stovky máme i hrneček” Pak si všimnu, že vedle mě na pultíku stojí další dva prázdné hrnečky bez majitelů. “Hele tady si můžeme vzít další dva, oni si to určitě nepřečetli…” 

Nakonec ze stánku odcházíme s taškou s 5 vánočními hrnky. Za 3 stovky, to se vyplatilo. Sice jsme si ty hrnečky nekoupili, ale spatřuju v tom pěknou symboliku:

Když je člověk ochotný dát za něco peníze, i když je to třeba i hodně pěněz, Vesmír mu tu hojnost, kterou projevil prostě vrátí. Když je člověk štědrý, k sobě, k druhým…štědrost k němu proudí….nejen o Vánocích.