Den plný překvapení
Po probuzení jsem si plánovala, že dneska doděláme vyvýšené záhonky – vlastně ten poslední, kterému chybí dosypat zeminu a finální vrstvička fajnového kompostu.
Jenže pak jsem vstala, šla si do koupelny nasadit čočky a jak jsem se naklonila na umyvadlo, projela mým krkem na levé straně šílená bolest a už mě nepustila. Jaj! Zřejmě jsem si po včerejší zahradní makačce natáhla nějaký oslabený úpon.
Mno takže se ze mě po zbytek dne stal robokop a zahradní plány šli do kytek :).
Samozřejmě, že jsem celé ráno (i během meditace) dumala nad tím, proč se mi to stalo a co mi to má říct. Ach Bože! Jak jsme naučení hned přemýšlet nad příčinama, babrat se v tom, řešit to, zkoumat…jo, někdy to pomůže najít příčinu, mrknout se do psychosomatiky a ulevit si pochopením toho proč?!
Jenže je tu ještě jiná možnost, ta o které právě krásně mluví Jirka Ledvinka – nechat to být. Zadat si, že se prostě uzdravím a už si toho nevšímat. Odevzdat to Bohu, vyššímu já, existenci, tomu, co pro nás 24h denně pracuje. A ono to vyřeší, vyléčí. Když mu to umožníme…
A tak jsem se bolesti snažila nevšímat…píšu snažila, protože mě to bolelo tak, že bylo fakt těžký si toho nevšimnout. Prostě prvotřídní trénink.
Nejvíc mě na tom ale pobavilo to, že v 11h k nám přijel masér, kterýho David před týdnem objednal. To prostě nevymyslíš.
Na masáže k mužům nechodím, nedokážu se v té mužské energii tolik uvolnit jako v ženské, proto chodím k ženám, je to pro mě větší relax. Ale dneska jsem cítila, že mi to udělá dobře a taky udělalo.
Petr je totiž hodně naladěnej, skvělej fyzioterapeut, i když nemá fyzio vystudované, při práci používá kvantový vlny, prvky z havajských masáží, taky pracuje s Dornovou metodou i Bowenovou.
Byl zlatej, použil na mě kde co, aby mi ulevil, bylo to fakt skvělý a taky hodně bolestivý. Když mi ve finále udělal nějaký šílený hmat s krkem při kterém mi v něm hlasitě křuplo, dostala jsem záchvat smíchu. A od té doby jsem si plula v takovém příjemném raušíku, což Petr podpořil ještě tím, že mi na zádech hrál na tibetskou mísu, jejíž vibrace mi příjemně proudila celým tělem.
Za krkem mě sice pořád bolelo, ale vnímala jsem, že je to v pořádku, že jsem tělu ulevila, co šlo a že se o zbytek postará samo.
Odpoledne k nám přijelo PPL a přivezlo mi balíček. Hmmm. Nic jsem si neobjednala. Když jsem ho rozbalila, zaplavila mě vlna radosti. Dostala jsem dárek!!!
V balíčku byla nádherná ručně vyráběná svíčka, maličká vázička a krystal. To vše z dílky Radua crystal, co vyrábí právě nádherné vázy, skleničky a taky svíčky. U dárečků byl přiložený dopis.
„Milá Alice, moc ráda bych vám poděkovala za veškerou inspiraci, kterou s námi sdílíte…i za ty drobnosti, které mi pomáhají být Ženou. Hana Wunch”
Neváhala jsem, hned jsem si Radua crystal našla na Instagramu a psala rozradostněnou zprávu plnou díky a vděku. A v eufórii jsem si u ní objednala ještě nádhernou vázu Marii…na počest mé zesnulé babičky.
Myslela jsem si, že mi dáreček poslala právě žena, která to všechno s láskou vyrábí…jenže…
Asi po hodině příběh nabral překvapivého konce.
Ten dáreček mi skutečně poslala Hanička. Ale Hanička nebyla tvůrkyní Radua crystal. Tou byla Radua (myslela jsem si, že je to pseudonym).
Hanička je mou fanynkou na Instagramu, která mě podporuje svými laskavými komentáři a reakcemi na mé příspěvky. Chtěla mi prostě udělat radost!!
Tak to se povedlo!!
Hned jsem žhavila instagram zprávy a psala Haničce, znovu velké díky i celou tu vtipnou historku! A protože bydlí kousek ode mě, pozvala jsem ji na kafíčko až zas budou kavárny otevřené. Byla moc ráda a já taky. Tohle všechno byl krásný impulz k našemu živému setkání.
S bolavými zády jsem si k večeru zalezla do postele. Pustila Jak utopit doktora Mráčka a pokračovala v háčkování druhé ponožky….a jak jsem se radovala, že jsem zatím u ponožek neudělala chybu (což mě samotnou dost překvapilo a většinou vždycky nějakou chybu udělám)…tak právě dneska se to stalo a všechno to, co jsem za večer uštrykovala jsem zase hezky vypárala.
Před spaním jsem si pustila videjko Lucie Biedermann Doležalové, které před pár dny publikovala na youtube kanále Cesty k sobě. Od Lucie si sem tam nechám napsat pro sebe, ale i pro blízké zprávy od andělů, které channeluje. Jsou to nádherná poselství. Podpůrná. Dodávající odvahu i naději.
Lucie ve videu reagovala na současnou situaci a motivovala k tomu, jak si v těchto i budoucích dnech vědomě tvořit svůj svět.
Tak třeba:
- vědomým jezením – brát jídlo jako bytost, se kterou si dávám schůzku a věnovat jí plnou pozornost = jíst bez mobilu, televize, knížky atd.
- míň mluvit a víc naslouchat – v tom jsou krásným symbolem roušky, které nám to mluvení vlastně znesnadňují
- a když mluvit, tak jen o pozitivních věcech – mají doma s rodinou pravidlo, že než někdo něco řekne – zamyslí se jestli je to pozitivní a když ne, prostě to neřekne (to jsme začali doma trénovat)
- probouzení se s vděčností za život místo okamžitého čučení do mobilu a čtení emailů a zpráv (i tohle trénuju)
- uvědomit si, že nejsme bez-chybní, ale jsme bez-vadní (to se mi líbilo nejvíc)
- představit si, jaký by byl svět, kdyby se všichni chovali jako já právě teď? (tak s tímhle musím pár dní pobýt)
