15.7. 2020

Jak jsem ke koťatům přišla


Původně měla být jen jedna. Když padlo rozhodnutí, že do toho jdem, celé dny jsem prohledávala internet a rozhazovala sítě všude možně. ⁣

Chtěla jsem obyčejnou vesnickou venkovní myšilovku.⁣

Odpověděla jsem na mraky inzerátů, ale pokaždé se mi dostalo odpovědi, že už je koťátko zamluvený.⁣

Tak jsem to trošku (spíš víc) hrotila a zároveň pozorovala tenhle svůj program “když něco hodně chci, tak to musí být hned teď”. Chvílema jsem se sama sobě smála, jak jsem hodiny před spaním úplně vyblikaná čuměla do mobilu a hledala.⁣

Takhle to šlo asi 14dnů a prostě nic.⁣

Dost často mi hlavou jela mantra mého kamaráda: “What I need to see, it will come to me.” Všechno, co máme mít k nám přijde. Samo. Není potřeba usilovat.⁣

A tak jsem to jeden den už značně vyčerpaná honbou za kotětem vzdala. ⁣

Další den jsem se vzbudila s klidem, úlevou a po ranní sprše jsem intuitivně sedla k počítači, našla si na FB skupinu, kde se inzerovala koťátka a napsala tam inzerát s popisem o jaké koťátko (mourované nebo rezaté, kočička) mám zájem a odkud jsem.⁣

Nekecám, ale během necelé hodinky se mi ozvala slečna s koťátky. Nabízela čerstvě narozené mourinky. Netradiční – šedé. ⁣


⁣Poslala mi i fotky maminky, babičky (kočičí) a bylo rozhodnuto.⁣

Poděkovala jsem sobě i Vesmíru za tuhle lekci a krásný koťátko.⁣

Vtipný, ale bylo, že asi 14dní na to u nás byli kamarádi na oheň, kterým se ve stejnou dobu, jako naše budoucí mourinka narodila koťáka.⁣

Tak jsem se chvíli tloukla do hlavy, že kdybych to úplně pustila, prostě by ke mě koťátko přišlo ještě ve větší lehkosti v meziřečí u ohně. Takhle snadný by to bylo, kdybych netlačila.⁣

No ale bylo to jak to bylo.⁣

Příběh nekončí….⁣

14dní před tím než jsem si měla naši mourinku vyzvednout, jsem “náhodou” na FB zahlídla inzerát téhle mé kamarádky s koťátky a totálně jsem se nadchla pro další mourinku. ⁣

Nedalo mi to a jela jsem se k nim druhý den podívat. Bylo vymalováno. Hnědá mourinka byla naše.


⁣Z jednoho koťátka byla rázem dvě….a jsem za to ráda, když je vidím, jak si spolu hrajou, zahřívají se, když spí…je to RADOST a nejlepší telka!⁣

Příběh pořád nekončí…

Před chvílí jsem si uvařila kafíčko, že si s ním sednu ven na terasu. Vyjdu ven a vedle ze záhonku na mě vyděšeně hledí asi tři koťata, která se bleskem schovala pod dům (máme ho na patkách a tak je pod ním hodně prostoru…pro zajíčky – v tomhle jsem žila do teď). 

TVL!!!! Co to je???!!! 

Pak se mi vybaví strakatá kočka, kterou jsem včera na zahradě zahlídla a nejdřív si jí spletla s kunou. 

Taky jsem si vzpomněla, jak nás pes poslední dny podezřele často šňupal kolem domu a u některých skulin kňučel…. 

Takže “what i need to see, it will come to me”…???? 

Zatím jsem tak v šoku, že nepřemýšlím, co bude dál…ale bude to určitě veselý! 

Psaní deníku mám ráda odmalička. Vyprávění toho, co právě prožívám. A teď ho píšu i veřejně. Pro vás všechny, který to bude bavit a třeba i inspirovat. Píšu ho taky pro sebe, abych si ještě víc uvědomovala, jak skvělej život mám, i když si to někdy nemyslím. Abych se se tomu všemu (i sobě) po letech mohla zasmát a třeba na sebe být i hrdá!
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

13.7. 2020
Video-rozhovor: Konce jako nové začátky
19.7. 2020
David Kirš: nevyhnutelný úpadek