V naší společnosti jsme silně nastaveni na to, že cítit se OK je OK a necítit se OK není OK.
Jenže na sobě jsem vypozorovala, že čím víc se snažím z těch nepříjemných pocitů dostat, čím více se sama sebe snažím změnit, čím více se snažím přijít na to, proč se takhle cítím, rýpu se v tom, zkoumám to a analyzuju, tím dýl ve mně zůstávají.
Před pěti lety se mi do ruky dostala kniha Genové klíče, ve které jsem objevila úžasnou část o entropii.
Entropie je emoční stav, jak když přes vás někdo hodí deku. Je to pocit skleslosti, melancholie, prostě máte blbou náladu a nevíte proč.
Potěšilo mě, když jsem se dočetla, že otupělost a sklíčenost je ve skutečnosti velmi plodným stavem vědomí, který přichází náhle a stejně náhle odchází, pokud jsme schopní jej plně přijmout a otevřít se mu. Což, co si budeme povídat, je jedna z nejtěžších životních výzev.
Přijmout to, že se necítíme dobře.
Přijmout to, že se cítíme smutně.
Přijmou to, že jsme skleslí a otupělí.
Pokud se těmto stavům snažíme porozumět, najít jejich příčinu, nebo se je snažíme napravit, pak se tenhleten důležitý proces správně neuzavře a hrozí, že si entropii uzavřeme uvnitř sebe a zaděláváme si tak na depresi.
Deprese jsou právě znakem nepřijetí těchto “špatných” nálad.
Entropie je něco jako vakuum, kdy se náš systém dobíjí a naše vnitřní energie se stáhne do stagnace.
To je moc důležité proto, aby se objevilo a zrodilo něco zcela mimořádného, budeme-li mít dost trpělivosti na to, abychom to umožnili.
🙏🏻 A já nám všem moc přeju, abychom měli SVATOU TRPĚLIVOST. A také VELKÝ KUS ODVAHY A DŮVĚRY!
Protože tyhle fáze skleslosti v našem životě představují velmi cenná období a v GK píšou, že si vyžadují samotu a ústraní, aby semínka v našem nitru mohla vypučet.
Nejhorším protivníkem je v tomhle naše mysl, která se neustále snaží přijít na to, co je s námi v nepořádku a zjednat nápravu.
Jenže s námi není nic v nepořádku, naopak je vše v 👌 NAPROSTÉM POŘÁDKU.
Rodí se a klíčí 🌱 nápady, nové směry, nové cesty, nové vize, nová přání…
Když se náhle ocitneme ztracení a nevíme, co se sebou, pak to nejlepší, co můžeme udělat, je zůstat v klidu a nechat tyhle pocity jemně projít naším systémem a věnovat jim jen tu nejmenší míru naší pozornosti.