Máme léčivého psa

Před pár dny nám začal na celé dopoledne či odpoledne mizet pejsek. 

Máme zkušenost, že se takhle ztrácí většinou, když jsou venku děti z vesnice. Mají ho rády a on je, hlavně proto, že mu hází klacky. Aportování miluje ze všeho nejvíc. 

Začleňuje se tak v podstatě do smečky a tak ho necháváme si s dětmi hrát. Víme, že nikomu neublíží. Je skvěle socializovanej už štěňátka, poslušnej a hlavně má takovou milou a nevinnou povahu, že si ho každý hned oblíbí. 

Proto jeho chození na volno mimo naši zahradu nějak extra neřešíme. Navíc v naší vesnici žije jen pár lidí a přijde mi, že už ho všichni znají a vědí, že je v pohodě. 

Jenže teď začal mizet na mnoho hodin a po dětech nikde ani památky. Domů se vracel celkem vyčerpanej a unavenej.  

Po pár dnech David záhadu rozklíčoval.  

Do jednoho chatařského domečku, zřejmě na nějaký delší čas přijela rodina. David ho při procházce našel u nich v zahrádce s malou holčičkou, která mu házela tenisák. 

Tenisák je v Mauiho žebříčku hraček úplně nejvýš. Takže jsme si dali jedna a jedna dohromady a hned bylo jasno, kde tráví celé hodiny. 

Další den jsme si řekli, že by bylo rozumné promluvit si s lidmi z toho domečku a zeptat se jich, zda je to pro ně v pořádku, že tam Maui takhle pořád chodí.  

Měli jsme štěstí. Na zahradě byla zrovna celá rodina. 

Už jsem chtěla začít s připravenou omluvnou řečí, protože jsem měla pocit, že už je to musí obtěžovat a být nepříjemné, když mě maminka holčičky předběhla. 

Štastně začala vyprávět, jak je Maui vůbec první pes, kterého se jejich holčička nebojí. Prý má odmalička ze psů velikou hrůzu a teď si s ním tady celé odpoledne hraje a ráno se budí s tím: “Kde je pejsek.” 

Málem jsem se rozbrečela. Moje myšlenky vůči Maiumu jely totiž podle úplně jiného scénáře….že někde otravuje a že to těm lidem určitě není příjemný, že na nás budou naštvaní, ale neřeknou nám to a bla bla bla…   

A tady na zahradě se přitom odehrával úplně jiný příběh. Maui neotravoval, Maui léčil. Léčil svou hravostí, oddaností tenisáku malou (zřejmě trošku postiženou holčičku), která se bála pejsků. Obrovsky jsem se mu omluvila. 

Dostala jsem slušnou lekci v pozitivním myšlení a vytváření si domněnek!!! Díky Maui!

PS: Naši Klárku, Davidovu 13ti letou dcerku Mauíček taky vyléčil. Měla odmalička taky strach ze psů a teď je s nimi v pohodě. 

Alice Kirš
Vášnivá cestovatelka a zvířatomilka. Tvořitelka krásných domovů. Lidská propojovatelka a spojovatelka. Manželka, sparoška a milenka Davida. Zakladatelka Ženy ženám. Autorka knih 17 tváří ženy, Plno-prázdno a připravované Světlo ve tmě. Facilitátorka Chakradance™. Žiju s vědomím, že "je to jedno" a "jsem tu za odměnu"...
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů