Můj postoj ke covidu

S jarní vlnou opatřeních a později i karantény jsem se nejdříve totálně zmobilizovala. Měla jsem pocit, že každý kolem mě nějak zapojuje se do tzv. “boje proti viru”. Ať už to bylo šití roušek, podpory seniorů nebo vysílání meditací.

Cítila jsem intenzivní pnutí, že musím taky. Jenže mi z toho nebylo vůbec dobře.

Kdykoliv jsem se zastavila, zklidnila, zpřítomnila a naladila na srdce, vnímala jsem, že to nejdůležitější pro mě je teď zůstat v klidu. A že právě tím nejlépe posloužím i ostatním. Svým klidným elektromagnetickým polem .

Přestala jsem sledovat dění, které mě rozrušovalo. Odpojila se od sociálních sítí, ze kterých má hlava tvořila stresující myšlenky a užívala si jaro, zahrádku, dosednutí do nového domova, času s Davidem, pejskem a nejbližšíma.

Přišla druhá vlna. Zpočátku podzimu jsem si z toho nic moc nedělala. Cestovala jsem po Evropě. Roušky mě nějak netrápily, neřešila jsem to a spíš naopak oceňovala fakt, že můžu cestovat ve větším klidu bez davů turistů.

Častokrát jsem se ocitla v situacích, kde se na roušky nadávalo a stěžovalo na omezování svobody. Kdykoliv jsem se k takovým rozhovorům přidala, vnímala jsem, jak mi klesá energie, jak vše kolem mě těžkne.

Před 14dny jsem začala víc sledovat media. Sice ne ta mainstreamová, ale přesto se ke mě dostalo spousta nejrůznějších informací a pohledů, ze kterých moje hlava začala vytvářet nejrůznější konstrukty a s tím samozřejmě generovat i patřičné emoce. Zvedla se ve mě revolucionářská energie.

Najedou jsem měla pocit, že takhle teda ne, že musím nějak zasáhnout, že taky musím do boje. Že s tím prostě musím něco dělat.

Je to pár dní, co jsem se stejně jako na jaře zase uklidnila. Díky Bohu za to! 🙏🏻

Znovu jsem zavnímala sama sebe a zjistila, že mi v tom není vůbec dobře. Necítím klid. A proč ne?

No protože jsem začala soudit. Nálepkovat. Hodnotit, kdo má pravdu. Odsuzovat toho, kdo podle mě pravdu neměl. Přesvědčovat o své pravdě. Mít strach. Cítit tlak.

To všechno místo toho, abych se soustředila na KLID. Na přítomnost, ve které je všechno tak, jak to je. A je to tak v pořádku.

Vypnula jsem respekt…protože co já vím, proč se tohle všechno děje? Co když je to všechno součástí vyššího plánu, o kterém nemám ani páru. Co, když všichni (včetně ministrů a politiků) děláme prostě jen to nejlepší, co můžeme a děje se to z nějakého dobrého důvodu?

Jo, třeba za pár týdnů vyjdu s transparentem do ulic, ale chci do nich vyjít z toho KLIDU, z laskavosti svého srdce a ne ze strachu, stresu, hodnocení a potřeby ega bojovat za svou pravdu.

Pro mě je teď KLID PROSTĚ KLÍČOVÝ. Postarat se o sebe tak, abych se v tom klidu udržovala, co nejvíce ať už to bude znamenat cokoliv. Třeba to:

✔️ že jsem teď ve Švédsku v úžasným prostředí
✔️ že přestanu sledovat jakékoliv informace z médií, kde stejně nevím co je pravda
✔️ že budu dávat pozornost tomu, co si teď přeju a ne naopak
✔️ že budu denně oceňovat to všechno, co v životě mám!
✔️ že si přestanu stěžovat!

Takhle podle mě přispěju současné situaci nejvíc!

Vy to samozřejmě můžete mít úplně jinak a je to tak v pořádku. Já to respektuju, znova věřím tomu, že všichni prostě děláme to nej, co můžeme a dopadne to dobře nebo dobře!