Noc v Bílé poušti

Vydali jsme se do pouště. A rovnou přes noc. 

Na tenhle výlet jsem se moc těšila a zároveň se bála. Vlastně jsem se bála jen z jednoho jediného důvodu – že mi bude v noci ve stanu zima. Teploty teď v poušti přes noc klesají k 5 stupňům, já neměla žádnou pořádnou bundu a pořád jsem dost princezna. 

V Káhirském nákupňáku jsem si nakonec přikoupila svetr a vyteplenou vestu. Na cestu jsem si do příruční tašky zabalila pro jistotu radši ještě mikinu, tepláky a teplý ponožky.  

Výpravu do Bílé pouště David našel na tripadviseru – agentura, co vypadala spolehlivě. Z Čech jsme dostali info, že se teď do Bílé pouště nedá, v Káhiře to nebyl problém.  

V 7 ráno nás na hotelu vyzvedl řidič a s průvodcem Mohamedem. Oba byli milí, ale po pravdě se nám s nimi nechtělo moc mluvit. Asi jsme oba s Davidem cítili, že si tenhle výlet chceme užít tak nějak pro sebe, uvnitřněně, meditativně. 

Takový výlet k tomu úplně vybízel. Zaplout do sebe a jen tak být. Možná by se v tomhle naladění nesla celá naše 24h pouštní výprava, kdyby se nám to Mohament neustále nesnažil nějak vylepšovat. Byl to milej egypťan, ale bohužel byl pod vlivem nějaké obecné představy o tom, co se turistům líbí a co jim rozhodně znásobí zážitky, že pak na TripAdvisor dají skvělou referenci a 5hvězdiček. 

Takže nám naše rozjímaní a kochání se tou prázdnou pouštní nádherou tunil spontanním pouštěním místní hudby. Taky nás neustále fotil a postrkoval, abychom stihli a viděli všechno, co bylo v plánu (jeho plánu)…po několika neúspěšných vysvětlovacích pokusech snad nakonec pochopil, že nejsme jako většina turistů a zařídili jsme si pro sebe v rámci možností klid a soukromí. 

K meditaci jsme měli příležitost hned ze startu – 5 hodin v autě než jsme v poledne dorazili do Oázy Bahariya, dali si oběd a vyměnili osobák za terénní Land Cruiser. Ten byl naložený stany, spacáky, dekami, jídlem, vodou, dřevem na oheň…vyměnili jsme taky řidiče. Omara za mlčenlivého (díky Bohu!) Ahmeda.  

První zastávkou byla černá poušť. Oblast, která v dávných dobách byla sopečná. Proto tu duny a skály mají černý nádech. Jsou takové jakoby očouzené, umazané, jak se tu klasický hnědý písek se tu míchá s lávovým. Vyšlápli jsme na jednu ze skal a ve větru se rozhlíželi kolem do pusté uhlově zbarvené krajiny. Výhled to byl magický. Jak z jiné planety. 

Pak jsme se přesunuli do skal, které jsou celé tvořeny krystaly. To bylo úžasné, jakobych se ocitla v obchodě s polodrahokamy. Všude se to třpytilo křišťály. Každý kámen, který jsem vzala do ruky bych si z fleku odvezla domů, jak byl nádherný. Byla tu zářivě jiskřivá energie. Ůžasný místo. Nic takového jsem vůbec nečekala. 

Pouští mimo silnici jsme se přesunuli na vrchol obrovského pouštního kopce. Na dunu, kde nás čekal sandboarding. Ahmed vytáhl z auta dvě prkna a navoskoval je. “No to nedám. Takovej krpál! To nedám a ve stoje? Ani náhodou!” Dokonce sjet do v sebe (udělat si z prkna takové boby) jsem se bála. 

David byl odvážnej a za chvíli seděl na prkně. „Hlavně se nenaklánět do stran, nijak nebrzdit.” – zněly nejdůležitější dvě rady. Nakonec to byla veliká sranda. Na písku to nejezdilo, tak rychle, jak na sněhu. Po bobování jsme se odvážili i na stojáka. Jen pokaždý vyšlapat ten kopec, to byla posilovna jak blázen! Byla jsem spocená jak prase, ale šťástná, že jsem se odvážila vyzkoušet něco úplně novýho a navíc na tak krásným místě, kde kromě nás nebylo ani živáčka! 

S přicházejícím západem slunce jsme vpluli do bílé pouště. Kdyby nebylo teplo, připadala bych si spíš jako někde v ledovém království. Bílé skály v nejrůznějších tvarech připomínaly umělecká díla. Obloha hrála pastelovými barvami. Byla to nepopsatelná podívaná. Převeliká krása. A ten klid. To všeobjímající ticho. Ticho, které tišilo naše vlastní myšlenky, bylo blahodárné.  

Přijeli jsme do místa určeného ke kempování. To, že se tu kempuje však dokazovalo pouze několik hromádek uhlíků po večerních ohních. Jinak nic, jen bílé skály, chladnoucí písek pod nohama a zapadající sluníčko.  

David vybral skálu, která se mi líbila. Ahmed u skály zaparkoval a během hodiny postavil velký plátěný stan. Před ním pro nás rozdělal oheň a sám začal uvnitř v tichosti na plynovém vařiči připravovat večeři. Mohamed se na matraci ve stanu zabral do svého mobilu. 

Šli jsme se projít. Každý sám. Byl to skutečně zajímavý časoprostor. Takové nic a zároveň všechno.  

Sedla jsem si na matraci na zem k ohni. Sundala jsem si boty i ponožky a začala si nohy ohřívat v blízkosti plamenů. Ochladilo se a tak jsem přes sebe přehodila tlustou vlněnou deku, koukala do ohně a poslouchala zvuky krájení a míchání, které se nesly ze stanu za mnou. Božský klid. 

Ahmed nám ve stanu vystrojil neskutečnou hostinu. Nevím jak, ale vykouzlil polévku. Salár. Grilované kuře. Opečené brambory a rýži. Všechno čerstvé, připravené v té provizorní pouštní kuchyňce. Cítila jsem se mile opečovaně a po chvíli i pěkně napapaně. 

Znovu jsme se přesunuli k ohni. Ahmed zatím umyl a uklidil nádobí a pak mezi žhavé uhlíky postavil kovovou čajovou konvičku. Z vaku vytáhl 4 malé plechové hrníčky. Vařil čaj. Bez sladkého horkého černého čaje by tu myslím žádný egypťan nepřežil! Tyhle jejich rituály se mi líbí. 

Myslela jsem, že spát budeme v tom velkém plátěném stanu, ale nakonec nám Ahmed postavil malé klasické iglu. Nacpal do něj dvě velké tlusté matrace a spacáky – pamatujete na ty látkové, co jsme měli jako děcka na táborech? Takové, co vypadají jako když k sobě sešijete dvě deky. Tyhle uvnitř měly navíc teplý kožíšek. 

Zima mi sice trochu k ránu byla, ale byla jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla. Překrásný východ slunce mi byl odměnou. Obloha opět zářila pastelovými barvami, sluníčko začínalo pomalu hřát a osvěcovat ty neuvěřitelně zvláštní bílé skalní útvary.  

Než jsem přijela sem, v mých představách vypadala poušť velmi omezeně. Klasické žluté písešné duny, sem tam nějaká palma, možná stádo velbloudů. 

Ani ve snu by mě nenapadlo, že poušť může vypadat i takhle. Prostě nádherná!