Alice Kirš uvolněnost
1.4. 2020

O službě druhým…

Vnímám, že jsem byla obdarovaná talentem inspirovat druhé. Ženy především. A skrze projekt Ženy ženám, jsem tento talent opravdu hodně aktivovala, sdílela a žila.

Před necelými dvěma lety jsem s touhle službou skončila, stáhla se ze záře reflektorů, sociálních sítí a jiných médií a dopřávala si prostor pro sebe. Mé inspirační pole se zúžilo na přítelkyně.

Se situací kolem koronaviru se začal ozývat hlas, který mě volal zpátky do služby širšímu poli žen. Byl zesílen tím, že jsem více začala sledovat sociální sítě, skrze které jsem nabila dojmu, že snad každý něco pro někoho dělá a že bych měla taky….měla!

Mnoho dní jsem si lámala hlavu nad tím, jak a co. Myšlenky vířily mou hlavou jako divoké včely. Nebylo mi z toho dobře.

Pak jsem se jeden den zastavila, podívala do sebe a uviděla jsem, že nechci. Že je mi dobře tak jak to mám teď. Já, muž, pes, dům, zahrada na polosamotě u lesa. Péče o ten náš malý kousek ráje.

Znovu se však ozývaly kritické myšlenky, že dělám málo, že nejsem aktivní, že nepřispívám…že nejsem dost.

A znovu jsem si uvědomila, jak je to jen má mysl, ego, které mě na základě zkušeností z minulosti a ovlivněno děním ve společnosti manipuluje a nutí do něčeho, kde necítím flow, kde necítím zapálení, nadšení, vzrušení…ale naopak tlak, stres, vyčerpání…už jen z té představy. Brrr.

Znovu jsem divoké včely ze své hlavy vyhnala, začala meditovat a s prázdnější a klidnější myslí se začaly objevovat úvahy, otázky…


Co když právě tím, jak žiju teď, tím, že si takhle můžu žít, můžu si dopřát tenhle životní styl…co když právě tím dělám to nejlepší pro svět? Co když tím, že je to možné u mě, ukazuju ostatním ženám, že je to možné i u nich? 

Co když po mě právě teď tam nahoře žádají, abych žila přesně tohle a prozkoumávala tuhle klidnou, ženskou, pečující, uvolněnou kvalitu bytí…právě proto, abych k tomu mohla inspirovat i další ženy?


K tomu, aby si dovolili jen tak žít, být a tvořit to, co jim zrovna dělá radost, byly tam, kde je jim dobře bez ohledu na to, co si kdo o tom myslí a měly u toho pocit, že je to dost! Že jsou dost! Že to stačí, i když v celospolečenských měřítcích to rozhodně neobstojí….

Co když je to to nejvíc, co mohu pro další ženy a vůbec celý Vesmír právě teď dělat? Co když je teď mým úkolem právě tohle a s tím i zvládnutí lekcí a výzev, který tento stav přináší?

Ano, i tenhle zdánlivě idylický život má své výzvy. Život neustále přináší lekce a možnosti k růstu.  I já mám ty své. A tím je právě ono “měla bych” a “musím”.

Mohla bych dělat to a to. Měla bych dělat to a to. Musím dělat to a to……Chci mít i v tomhle svobodu. Svobodu dělat v daný okamžik to, co mě naplňuje, baví, rozzařuje, nabíjí, vzrušuje…a to se ještě potřebuju učit. 

Mám v sobě totiž velký vnitřní řád a touhu po správnosti, dokonalosti, která mi neustále “káže” co bych měla. Stejně jako mi začala kázat, že bych měla něco dělat pro druhé, tak stejně tak mi káže, co bych měla i u činností, které mě baví, těší a naplňují…

Tak třeba měla bys dodělat záhonky, sestavit osazovací plány na záhonky, doháčkovat tu druhou ponožku, natřít lavičku, vyrobit opory pro hrachor, jít na procházku se psem….tatatatata…jak kulomet…už od božího rána! Navíc vytuněné myšlenkami, že na to všechno mám jen 24h a to je prostě málo! Jak to chceš stihnout? Cíle! Výkon! Ach Bože!!!

No není to k zlosti? Dělat si takovou vojnu a stres z činností, které má člověk rád? Je! 

Tou lekcí, kterou mi evidentně tam shora posílají je UVOLNĚNÍ.

Prostě ještě větší. Možná to největší 🙂 Absolutní??? 

A možná právě proto jsem dostala tuhle příležitost, tenhle životní styl a tyhle možnosti, tohle tělo a do něj tuhle bytost – sebe, abych i tenhle neustálý tlak vnitřního řádu rozpustila. Abych ještě více rozpustila sama sebe. Roztála do důvěry. V BOHA. A tím inspirovala a obohacovala svět.

Psaní deníku mám ráda odmalička. Vyprávění toho, co právě prožívám. A teď ho píšu i veřejně. Pro vás všechny, který to bude bavit a třeba i inspirovat. Píšu ho taky pro sebe, abych si ještě víc uvědomovala, jak skvělej život mám, i když si to někdy nemyslím. Abych se se tomu všemu (i sobě) po letech mohla zasmát a třeba na sebe být i hrdá!
Komentáře
  1. Michaela napsal:

    Velmi se mnou tento článek souzní…Také mám za sebou roky služby pro druhé, pro ženy, byť ve výrazně menším měřítku než vy. I tak mne ale vyšťavil tento typ nezdravého vnitřního řádu. Dovedlo mne to k vyhoření a ještě pořád se učím, jak se uvolnit, nemít výčitky, že zrovna teď fakt dělám málo pro svět a věnuju se sobě, nepřistupovat i k radostným aktivitám s vojenským drilem…tolik učení…a ano, věřím, že i inspirace pro druhé! DĚKUJI.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

30.3. 2020
Rovnováha
1.4. 2020
500 miliónů nových buněk každý den, co s nimi provedem?