11.6. 2020

O životních restartech

Taky občas potřebujete restart? Udělat něco jinak? Vykročit z komfortní zóny? Jak říká Stáňa Mrázková nakopat se do zadku? 

Já teda rozhodně ano. Zrovna jsem si dala 2,5 dne půst.  

Tyhle restarty se mi dějou asi celý život. Najednou přijde impulz, že potřebuju něco jinak, pro něco se nadchnu a udělám změnu. 

Když jsme zmínila půst, tak právě jídelní restarty jsou u mě celkem častý. Za poslední dva roky jsem prošla vlnami (některé trvaly i několik měsíců)  cukfree, lowcarb, octogram, vlnami, kdy jsem frčela na zelených potravinách… 

Taky pár cvičících restartů jsem zažila, kdy jsem třeba 4 měsíce cvičila podle Kayla Itsines, nebo letos v zimě s mužíčkem jela 3x týdně 10minutové HIIIT, pak jsem zase dva měsíce frčela v jin joze a taky meditovala. 

Všechny tyhle vlnky se, ale po čase začaly pomalu uklidňovat až jsem najednou sama sebe pozorovala, že zase jím (skoro) všechno, necvičím, nemedituju… 

Vyčítala jsem si to. Obviňovala se. Měla jsem pocit, že nejsem disciplinovaná, že mi na sobě a mým zdraví málo záleží, že u ničeho nevydržím. Zvlášť u toho, co cítím, že je pro mě dobrý. 

S tím aktuálním restartem a vlnkou půstu jsem si uvědomila, že to vlastně nevadí. 

I když z té vlny seskočím, stejně po čase přijde jiná. Přijde nový impulz. Nová inspirace. Motivace. Nebo mě prostě donutí tělo únavou, bolestí, nemocí. 

Došlo mi, že se v tom můžu úplně uvolnit a uklidnit. Pustit tu dokonalost a touhu dělat vše perfektně a na 100%. Je to prostě v pořádku. 

Tak vysílám přání, abych už se netrestala za to, když u něčeho nevydržím “nafurt”, ale naopak uměla sama sebe ocenit, že jsem pro sebe něco dobrýho udělala, i když třeba jen na pár dnů, týdnů, měsíců. Abych dokázala plně pochopit, že lepší je “něco” než “nic” a byla za to vděčná. 

Totéž ze srdce přeju i vám. Být k sobě laskavější a umět se ocenit za vše (i úplné maličkosti), které pro sebe děláte. 

PS: Nenašla jsem žádnou vhodnou fotku, ale nemůžu se už od včera vynadívat na tyhle pivoňky ve vázičce z Ateliéru Můj domov. Tak si je sem dávám, pro uchování vzpomínky a taky připomenutí, že s laskavostí k sobě kveteme, záříme a voníme možná ještě víc než kterákoliv kytička. 

Psaní deníku mám ráda odmalička. Vyprávění toho, co právě prožívám. A teď ho píšu i veřejně. Pro vás všechny, který to bude bavit a třeba i inspirovat. Píšu ho taky pro sebe, abych si ještě víc uvědomovala, jak skvělej život mám, i když si to někdy nemyslím. Abych se se tomu všemu (i sobě) po letech mohla zasmát a třeba na sebe být i hrdá!
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

4.6. 2020
Moje oblíbené bezové recepty
17.6. 2020
Úklid kuchyně