Pustit výkon a akčnost
Tohle období mi přináší jednu milou zkušenost.
Zdánlivě obyčejný věci najednou nabývají na důležitosti, dostávají v mém životě větší váhu.
Vnímám, jak se to u mě začíná měnit.
Každodenní obyčejnosti už mi nepřijdou tolik ztráta času, jako dřív.
Cítím, jak se polehoučku vypíná návyk, že radši půjdu něco „hodnotnýho” udělat, napsat, vytvořit, zařídit, vyřešit než:
🎈 si jen tak sednout a být
🎈 se jít jen tak projít
🎈 si jen tak lehnout a pustit si hudbu
🎈 si jen tak přečíst něco milýho
🎈si jen tak pro sebe vystrojit hostinu
🎈 si jen tak zapálit svíčky a chvíli koukat do plamenů
🎈 se jen tak projít bosky po trávě
🎈 si jen tak na zahradě čuchat ke kytkám
🎈 si dopřát chvíli ticha v přítomnosti někoho blízkýho
Víc se uvolňuju do stavu, že i tohle je důležitý, i když to ve mě vyvolává pocity, že vlastně nic nedělám.
Tohle prožívání = prožívání bytí a přítomnosti je náročný pro moji mysl, pro tu rozumovou část, která mě nechce z té naučené akce a výkonu pustit.
Mám s ní soucit, trpělivost a krok za krokem jdu dál. Bez ohledu na to, co povídá – prozkoumávám a prošlapávám tuhle zajímavou cestičku….
Kdo jde po ní se mnou? 👣
