Sika vypráví, připravte si kapesníky!
V kráteru Ngorongoro během obědové pauzy jsem se našeho průvodce Siky zeptala, jak se dostal ke své práci.
“Oh, to je dlouhý příběh a nejsem si jistý, jestli ho mám vyprávět.” Odpověděl.
“Prosím, prosím, nás to velmi zajímá.”
“Tak dobře…” A začal….
Vyrůstal v typické masajské vesnici asi 20km právě odsud, z Ngorongoro. Masajové tu žijí tradičním způsobem = bydlí v hliněných chýších a starají se o dobytek.
Malé děti se už odmalička učí starat o stáda. Dělají pasáčky. A tak i Sika byl pasáček na rozlehlých stepích rezervace Ngorongoro.
Nomádům je tu povoleno žít společně s divokými zvířaty a jednoho dne sedmiletý Sika našel opuštěné mláďátko gazely.
Vzal ho domů a přemluvil rodiče, že si ho může nechat. Několik měsíců ho krmil kozím mlékem. Malá gazelka si ho zamilovala a chodila za ním všude jako pes, dokonce s ním i spala.
Do vesnice zavítal veterinář, kteří pravidelně kontrolují stáda dobytka masajů, aby zabránili nečekaným šířením nemocí.
Když se veterinář dozvěděl, co malý Sika udělal, vzal si ho stranou, ohromně ho pochválil a zeptal se, zda by chtěl být jednoho dne taky veterinářem.
Sika chtěl! Velmi. Miloval zvířata.
Veterinář zřejmě vycítil z jeho nadšení obrovský zápal a něco speciálního a tak mu nabídl, že ho vezme do města Arusha, kde mu zajistí potřebné vzdělání a stane se jeho patronem.
To Sika nečekal a už vůbec ne jeho rodiče, kteří to ihned radikálně zamítli.
Trvalo několik měsíců, než malý Sika přemluvil maminku, aby ta následně přemluvila tatínka, ale nakonec s veterinářem odjel do velikého města Arusha. Jeho život se v ten moment radikálně změnil.
Po základní škole, šel na střední. V době, kdy měl končit střední a bylo mu nějakých sedmnáct se stalo veliké neštěstí. Veterinář a jeho patron měl nehodu, při které zemřel. Když nám to Sika vypráví, je z jeho hlasu cítit dojetí a smutek ještě i teď po 20 letech.
Jeho život se v ten moment opět radikálně změnil. Ze dne na den neměl nic. Bez sponzora nemohl studovat a musel se vrátit do své rodné vesnice, kde další rok opět pásl dobytek.
Ne nadarmo, ale asi dostal jméno Sika = šťastný. Protože po necelém roce se s ním nečekaně spojil jeden jeho spolužák z bohaté rodiny. Pozval ho na víkend do města a nakonec mu nabídl práci v jednom z jejich rodinných obchodů.
A tak Sika znovu opustil rodnou vesnici, hliněnou chýši a stádo dobytka a odjel do města, kde několik měsíců pracoval. Jednou o víkendu na nějaké teenage sešlosti se ho jeho kamarádi zeptali, jestli ho tahle práce baví.
Odpověděl, že ano, ale že by rád pracoval se zvířaty, která odmalička miluje.
“Tak proč nejdeš dělat průvodce?”
To byl nápad! Pustil se do toho. Přihlásil se do školy pro průvodce, která byla ale hodně drahá. Neměl žádné úspory a tak se musel zavázat smlouvou. Přes den pracoval a večer chodil do školy a učil se. Tři roky. Všechny peníze, co vydělal utratil za vzdělání.
Školu nakonec úspěšně dokončil a dostal první práci. Jenže…
Přišlo 11.září 2001 a všichni z firmy, pro kterou pracoval byli ze dne na den propuštěni. Opět neměl nic. A opět se musel potupně vrátit do své rodné vesnice, do hliněné chýše ke svým rodičům…
Dál zatím nevyprávěl…prý spolu máme ještě mnoho dní.
Když jsme v kráteru projížděli kolem hyeny, ukázala jsem na ni a řekla, že je mám ráda.
“Já ne!” zareagoval ostře Sika a svůj příběh v tomto dni zakončil tím, že když odešel do školy, tak mu jeho milovanou gazelku jednou v noci zakousla právě hyena! 😭
Za pár dní jsme seděli jsme jeden večer uprostřed savany a koukali do ohně a Sika pokračoval ve vyprávění.
…Hrozně se styděl, ale naštěstí mu po prvním půlroce práce než spadla dvojčata a vyhodili ho, zůstaly nějaké peníze.
Měl plán. Vrátí se domů a na prvním trhu si koupí nějaké krávy, které pak bude pást. Tak to masajové dělají. V rodinném stádu každý nějaké vlastní. Zmírní tím rozhořčenost rodičů z jeho neúspěchu.
Na trhu mu bratr poradil a tak se domů vrátil se dvěma býky a pěti kravkami. Rodiče byli překvapení a spokojení a on zůstal doma sve svým dobytkem na pastvinách Ngorongoro.
“Jaké to pro tebe bylo? Musela to být obrovská změna!” Ptáme se…
“Musel jsem totálně vypnout hlavu. Odložit všechny své sny a to, co jsem se ve městě naučil a zažil, abych tam dokázal znovu žít.“
Uběhl rok a půl, když mu zazvonil telefon a znovu se na něj usmálo štěstí. Majitel cestovní agentury, pro kterou chvíli jako průvodce pracoval mu nečekaně nabídl znovu práci.
Zvažoval to! Nechtěl se znovu zklamat. Sebe ani svou rodinu. Ale nakonec kývl.
Turistická situace se zlepšovala a práce mu vydržela.
Během ní poznal dívku, se kterou se do sebe velmi zamilovali. Tajně se spolu scházeli skoro tři roky než ho představila svým rodičům. Pocházela totiž z velmi bohaté rodiny.
Její rodiče ho pozvali na nepředstavitelně luxusní oběd, vše dopadlo skvěle, líbil se jim. On její rodinu naoplátku pozval poznat tu jeho. Tradice.
Velmi mu záleželo na tom, aby se její rodina cítila pohodlně a tak ve vesnici zařídil posezení, nakoupil balenou vodu a jeho tatínek připravoval tradiční barbecue.
Jenže pořád to byla obyčejná masajská vesnice, kde lidé žijí uprostřed pastvin v mrňavých hliněných chýších občas i s dobytčími mláďaty. A tak, když ve svém luxusním autě rodiče Sikovi milé do vesnice dorazili, byli v šoku.
Její tatínek na Siku spustil, že to snad nemyslí vážně?! Do takových podmínek on nikdy svou dceru neprovdá.
Mladý Sika se mu snažil vysvětlit, že je to jen jeho rodná vesnice, že tu žije jeho rodina, on přece žije a pracuje ve městě.
Nepomohlo to. Rozruřený otec odvedl svou dceru do auta s tím, že si nepřeje, aby se ti dva dál stýkali a vesnici opustili.
Sika i celá jeho rodina byla v šoku. Jeho tatínka to velmi urazilo a Sika se zlomeným srdcem si vyčítal, že své rodině způsobil další ostudu a trápení.
Nejvíce se trápil, ale on sám. Celých 5 let. Když nám to vyprávěl měl slzy v očích. Jen pracoval a uklidňoval své bolavé srdce než v jedné lodge, kam vezl turisty, potkal svou současnou ženu.
Vzal si ji. Má s ní tři děti a žije podle toho, co vypráví spokojený život. Je na něm ale vidět, že ho to stále i po tolika letech mrzí a bolí…
“A co ona? Viděl jsi ji od té doby?” Ptáme se ho opatrně.
Ano. Občas se potkají. Ona má dvě děti, nikdy se však neprovdala. Její otec jí postavil velký dům. Má všechno, ale šťastná prý není.
David do něj rýpne: “Ještě pořád můžete být spolu?”
On smutně zakroutí hlavou.
“Ne. Nikdy bych své ženě nezpůsobil takovou bolest, jakou jsem sám zažil.“
Po vyslechnutí tohohle dojemného příběhu cítím obrovský vděk za to, že jsem se mohla narodit do místa a doby, kde o mé lásce už nerozhoduje postavení ani rodiče! Jen já sama.
