Umírající zebra vypráví o smrti
Za sebou jsme nechali Ngorongoro a krater Empakaai. Dali jsme si trek dolu, dovnitr k jezeru s ruzovymi plamenaky, kam nas doprovodil mily ozbrojeny ranger! Tak se to tady dela.
Priroda panenska. Prekrasna!
Cesta ke krateru silena. 2h tam, 2h zpet sileneho drncani, nadskanovani, hazeni ze strany na stranu. Cesty jsou tu pro nas asfaltove zhyckance proste brutalni.
Chvili vas to 💩. Pak se do toho uvolnite, prozivate vdecnost za intenzivni masaz celeho tela a vnitrnich organu. Pak vas to zase 💩. Pak se zase uvolnite a tak porad dokola. Kazdopadne vas to totalne zpritomni. A nakonec i bavi!
Po ceste zpet do kempu se zastavujeme u jedne masajske vesnice a v boude “obchod” si davame panaka mistniho dzinu.
Vecer lije jako z konve a my se dozvidame, ze nam zemrel kamarad. Smrt je v poslednich dnech castym tematem nasich hovoru. Zada pozornost.
Cestou do Serengeti se pred nami jako duch objevi leopard. Na chvili se zastavi, prikrci a venuje nam svuj upreny kocici pohled.
A pak se krajina zasadne promeni. Z destive bujne a zelene do sluncem zalite kamenito travnate placate krajiny.
Pakone a zebry kam az oko dohlede. Stovky. Tisice. Statisice. My uprostred nejvetsi migrace zvirat na svete.
Je to magicke a zaroven nudne monotonni.
Zastavujeme na obed uprostred planin jizniho Serengeti. Jen tady je dovoleno jezdit i mimo cesty.
Kousek od nas lezi na zemi mala zebra. Miminko. Kolem nej hlidkuje mama, tata a starsi sourozenec. Zebry ziji pospolu v rodinach.
Jim, ale neustale tam tekam pohledem. Jakoby neco nehralo.
Mala zebricka nespi. Umira.
Za chvili drepim par centimetru od ni. Divam se, jak oddechuje a zaroven se cele jeji male detske telicko trese. Oci zavrene.
Mela bych citit smutek, ale obklopuje me obrovsky klid. Smrt je klidna. Ten prozitek me dojima.
Nemam moc rada dokumenty o prirode (i kdyz ty zabery jsou uzasne). Vetsinou v nich neslysim nic jineho, nez jak kazdy tvor denne bojuje o zivot.
Pak prijedete na mista jako je tohle a po utrpeni ani stopy. Ani, kdyz zvire umira.
Priroda nezna utrpeni, to jen my lide ho do ni projektujeme. Nase vlastni utrpeni, ktere je zbytecne…🕊🕊
Později odpoledne jsem se na malou zebru naladila a zeptala se, zda mi chce o smrti něco říct.
Začala verši:
„Přišla jsem ti ukázat klid smrti. Šla jsem ji už sama naproti. Netrap se tím, když někdo odejde. V ten samý moment život jiného obejme. I naše duše si volí zkušenosti. Zůstaň otevřená i této možnosti. Je to zkušenost jako každá jiná, jen lidská mysl s tím problém má. Pro nás je smrt přirozená. Smrt v našem světě své místo vždy má.”
A pak pokračovala:
„I ty víš má milá, že smrt je přirozená. Žiješ tak. Nebojíš se umřít. Ani my se nebojíme umřít. Ale my se nebojíme ani žít, kdežto vy lidé ano. Žijeme plně. Den za dnem. Přítomně. Odevzdaně životu. Krok za krokem až ke smrti. Smrt pro nás nic neznamená. Nebojíme se jí. Nepřemýšlíme nad ní.
Ve smrti je klid. V životě je klid. Za tím vším. I za tím, co se může občas jevit jako drama, boj o život. My nebojujeme. Jednáme instintivně. To není boj, jak ho znáte a interpretujete si vy lidé. To je reakce přítomnosti. S výsledkem jsme vždycky v pořádku. Je to fér. Příroda je fér. Není nic dobře ani špatně. Je to jen tak jak to je. Takhle se díváme i na smrt.
Ano, pláčeme, truchlíme, když někdo milovaný odejde. V ten moment. V ten další děláme krok vpřed. A za ním další a další a další. Plný. Přítomný. Naplněný touto chvílí. Existencí. Životem.
Udržujeme tento klidný rytmus pro celou planetu. Vyrovnáváme energie. Vyrovnáváme strach, který máte. Vyrovnáváme vaše myšlenky nad minulostí a budoucností. Harmonizujeme prostředí, ve kterém společně žijeme. Vy se smrti bojíte, my ji přijímáme bez příběhů takovou jaká je.
Když přichází, cítíme klid. Můžete to vidět v našich očích, v našich tvářích. Smrtí nic nekončí. Smrt je jen jednou ze součástí životního koloběhu. Nebojíme se jí, protože se se svými životy neidentifikujeme, tak jako vy lidé. Pro nás je zemřít stejné jako žít. „
🙏🏻🙏🏻🙏🏻
