Víc pouště prosím

Davidovi se v Bílé poušti moc líbilo. Přál si tam zůstat víc dní. V tom plno prázdném nic.  

Ono by to prakticky i šlo, ale já nebyla připravená. Takovou spontánnost jsem v sobě zrovna necítila. Odjeli jsme zpátky do Káhiry. David byl hodně smutný. Poušť ho volala. A já byla smutná z toho, že jsem nebyla na stejné vlně a nedokázala mu jeho přání splnit.  

Naše smutky nás nakonec přešly a skrze to se objevila možnost jet do pouště. Jinam. Do pouštní oázy. Do krásné lodge s veškerým komfortem, který jsem pro sebe potřebovala. Vypadalo to přijatelně pro nás oba. 

A tak jsem si s majitelem po WhatsAppu vyměnili pár zpráv a druhý den ráno už jsme seděli v maličkém letadle, které odlítalo z totálně prázdného lokálního terminálu směr Dakkla. 

Na místě, kterému byste stěží řekli letiště nás čekal usměvavý řidič, se kterým jsme strávili další 3 hodiny v autě, než jsme dorazili do Ar Tarfa Sanctuary desert lodge. 

A to teda bylo fakt Sanctuary = útočiště.  

Dalších 5 dní jsme se tu koupali v tak nádherným klidu a pomalosti. Totální opak hlučné, rušné (a chtěla jsem napsat zaprášené, ale v poušti je prach stálepřítomný) Káhiry. Bylo to blahodárné. Navíc tu nebyl internet. Žádní hosté. Personál úměl anglicky jen pár slov, takže jsme si tu přišli jak na konci světa, ale s veškerým komfortem. 

Bydleli jsme v hliněném domečku s ložnicí a obývákem, atmosférou mi připomínal náš přírodní dům na vysočině.  

Každé ráno jsme chodívali do altánku k bazénu na turecký kafíčko. S mlíkem a kardamonem. Filozofovat o životě. Nutno podotknout, že v mikině, bundě, šátku a kšiltovce. Rána tu bývala chladná, někdy se mi kouřilo od pusy. Sluníčko však hřálo. 

Snídaně jsme si dávali později, taky v altánku. Echt egyptskou. Takže smažené falafely. Fazole. Čerstvý sýr s rajčaty – trošku připomínal slanější pomazánkové máslo. Nakrájené okurky, co chutnaly jak nakládačky. Tvrdý sýr něco mezi chedarem a parmezánem. Samozřejmě pita chleby a pak fateer. Takový kolář z listového těsta bez náplně, na který jsem si lila med. Ten mě chutnal moc! 

Neobědvali jsme, ale po večerech nám kluci vystrojovali pořádné hostiny. Polévka. Předkrm velikosti hlavního jídla a hlavní jídlo s přílohou. Museli jsme se smát, když jsme jeden den měli kuře se žampiony s bramborovou kaší, které mi silně připomínalo jeden recept mojí maminky. Druhý den klasická roštěnka, to zase David vzpomínal na svoji babičku. Třetí den guláš. Do salátů dávali hodně kopru a petržele. Takřka ze všech jídel byl cítit římský kmín. 

V tom klidu se mi zapnulo psaní a za těch pět dní jsem dotáhla ke korektuře víc jak polovinu své knihy. Samotnou mě to překvapilo a měla jsem z toho velikou radost.  

Já psala a David si dával odpoledne výlety do pouště, kde rozjímal a meditoval při západu sluníčka. 

Oáza žila. Před logží byla políčka a každé ráno jsme pozorovali místní, jak k nim drandí s oslíky táhnoucí malé vlečky. Nebo odvádějí kravky na pastvu a večer zase zpátky. Však nás taky ráno budíval solidní zvířecí koncert. Oslí hýkání jako budíček, je fakt něco, zlaté hyeny v Tanzánii. 

Jeden den jsme za nejbližším políčkem na cestě zahlídli traktor. Táhl za sebou mrtvou krávu. Později jsme zjistili, že mrtvá zvířata tu vyvážejí do pouště. Prostě je odtáhnout na laně dál na vesnici a tam je nechají. Stejně jako odpadky. Kráva i osel se rozloží, ale z těch nekonečných hromad plastu mi bylo smutno.  

Tady jsem to nečekala. Měla jsem za to, že je to jen úkaz té obrovské přelidněné Káhiry, kde jsou odpadky prostě všude. Že tady na venkově bude čisto a prostě přírodno. Bohužel. Úplně to samé jen v menším.  

Kolem vesnic podél cest skládky, kilometry navežené stavební suti, kdo ví odkud. Člověk by si řekl “oáza – to musí být panenská nádhera“…no tak bohužel zřejmě jako skoro všechno v Egyptě i oázy tady mají do nádhery opravdu daleko. Alespoň do toho, jak vnímám nádheru já. Velmi často jsem tu zažívala silný pocit, že v Egyptě hodnota krásy snad vůbec neexistuje. Jim to ale zřejmě vůbec nevadí. 

Každopádě Al Tarfa Sanctuary lodge je nádherný místo. Zřejmě proto, že ho vytvořil člověk, který hodně cestoval a sám se nespokojil s životem v polorozpadlém nevzhledném obydlí, obklopeného odpadky a všelijakým harampádím. Nespokojil se s životem na smetišti. Poznal svět a krásu sem přinesl.  

Moc se mi líbila kombinace červených hliněných staveb a takového shabby chic světlého francouzského nábytku. Dávalo mi to možnost zrelaxovat se, uvolnit a spočinout a zároveň být v prostoru neustále přítomných změn. 

To v čem nás Egypt nejvíc školí a posunuje je pouštění očekávání.  

Něco tady zažijete. Třeba výbornou voňavou kávu s kardamonem. Myslíte si, že se můžete spolehnout na to, že, když si kávu objednáte i další den – na tom samém místě, ve stejnou dobu, dokonce u toho samého člověka – zákonitě vám přeci musí přinést nemlich to samé kafe. To je přece jasný a logický! V našem moderním světě to takhle chodí. No, tak v Egyptě ne! 

Egypt učí velkou otevřenost a nelpění na představách o tom, jak by měli věci právně být. Učí přijímání toho, co zrovna je a nedělání si kvůli tomu ze života pakárnu! 

Alice Kirš
Vášnivá cestovatelka a zvířatomilka. Tvořitelka krásných domovů. Lidská propojovatelka a spojovatelka. Manželka, sparoška a milenka Davida. Zakladatelka Ženy ženám. Autorka knih 17 tváří ženy, Plno-prázdno a připravované Světlo ve tmě. Facilitátorka Chakradance™. Žiju s vědomím, že "je to jedno" a "jsem tu za odměnu"...
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů