Volání divočiny

Včera večer jsme si pustili nové zpracování klasiky Jacka Londona Volání divočiny. Dlouho jsem takhle film neproplakala. V noci a ráno jsem v sobě pátrala po tom, co to velké dojetí způsobilo. 

Velmi silně se mnou rezonovalo to, jak se psovi Buckovi ukazovala znamení v podobě mystického vlka, který ho vedl a ukazoval mu směr, volal ho a lákal k objevení toho kým skutečně je, kam patří, kde je jeho místo, jeho domov. 

Vzpomněla jsem si na svůj vlastní zážitek. Před třemi lety ke mě během silného spirituálního okamžiku jeden takový vlk přišel a provázel mě asi rok a půl.  

Objevoval se znenadání a stejně jako Buckovi ve filmu mi dával znamení, pomáhal mi s rozhodnutími v důležitých situacích. Byla to vždycky taková kouzelná chvíle plná klidu, ticha a úlevy. 

Pak prostě zmizel. Odešel a mě došlo, že to byla má vlastní INTUICE, která na sebe vzala podobu vlka a zesílila tak svůj hlas, abych ji skutečně naslouchala. 

Intuice je tu stále s námi. Naše vlastní vnitřní moudrost. Naše vnitřní divočina. Náš domov.  

Její hlas je tu vždycky a je připravená nás vést pro nás tou nejlepší možnou cestou…DOMŮ.  

Každý k ní máme přístup a nemusíme nutně cestovat do skutečné divočiny. Stačí se jen zklidnit, ztišit, umlčet myšlenky a naslouchat. 

PS: Tyhle fotky vznikly právě v období setkávání se s mým vnitřním vlkem. Děkuju Janě Pechlátové za výjimečný zážitek a zhmotněnou památku.