Všechno mě začalo štvát…

Po karanténě, kterou jsem si náramně užila se ve mě začala pomalu, plíživě hromadit nespokojenost.

Kumulovalo se to a kumulovalo. Nevěděla jsem, co s tím a posledních 14dní jsem už ani nevěděla čí jsem!

Všechno mě štvalo. Dům. Zahrada. Pes. David. A já sama sebe nejvíc.

Už jsem skoro nemluvila. A když, tak to, co jsem řekla, bylo jedovatý, ostrý, jak žiletka. Taky jsem si všechno brala děsně osobně. Už ani s Davidem, kterýmu jsem zvyklá říkat všechno, jsem se nemohla bavit. Vůbec mě nechápal, nerozuměl, nedokázal podpořit (tyhle brejle jsme měla nasazený).

No prostě bylo to k zblití (pardón, ale lepší slovo nemám).

Přišla jsem si totálně mimo. Nic mi nedávalo smysl.

Ten vřed, ale musel prasknout. Pomohla jsem tomu tím, že jsem na týden odjela do brněnskýho bytu. Sama se psem. Udělala si čas pro sebe. Podle sebe.

Naplánovala jsem si setkání s lidma, kde jsem intuitivně cítila, že mi nastaví to správný a tolik potřebný zrcadlo. S lidma, kterým jsem věřila, že mi pomůžou se v tom mým vnitřním bordelu nějak zorientovat a poskládat se znovu a nově.

Taky jsme si naordinovala hodně procházek v přírodě se psem. Masáže, meditace a videa s Eckartem Tollem.

No prostě takovej self-retreat!

Zafungovalo to! Za těch pár dní jsem toho tolik objevila. Tolik “AHA”…úžasných pokladů a prozření…úlevy a hlavně světla v té slizké temnotě.

Nejsem z toho ještě úplně venku…a tak mi teď nejvíc pomáhá udržovat se v takové příjemné neutralitě, v přítomnosti…neutíkat do euforie (no občas mi to ustřelí…přiznávám) z těch všech objevů, hned je všem nevytrubovat, nevystřelovat se na měsíc a radikálně všechno měnit….abych znovu nevyhořela…ale zůstat v klidu, tiché radosti, pozornosti ke všemu, co se děje…a nechat ještě chvíli tu vnitřní partičku uklízet…nechat prasknout ještě pár bublin, rozbít pár vymazlených hrníčků a iluzí…

Ať už procházíte čímkoliv, nejste na to sami! Řekněte si o podporu!