Zastavení pokračuje…
Od časů karantény ve mě přetrvává potřeba být doma.
Asi mě víc než jsem čekala ovlivnil signál “zastavení se”, ta stopka, kterou korona (možná naše planeta, možná Bůh) vyvolala a přinesla.
Pozoruju se a jsem překvapená, jak se mi skoro nikam nechce jezdit, cestovat, potkávat se s lidmi, chodit nakupovat nebo vyrážet na nejrůznější akce. Jak jsem byla zvyklá dřív.
Někdo by možná namítl, že se musím nudit. Navíc, když nechodím nikam do práce. Nebo…jak to vůbec můžu často sama na polosamotě u lesa ve vesnici, kde je sotva 20 domů zvládat?
Je to takový paradox. Nevymyslela bych to.
Kupodivu tu žiju obrovsky pestrý, zábavný a dobrodružný život. Pořád se tu něco děje. Neustále něco tvořím nebo se něco kolem mě tvoří. A je mi tu prostě dobře.
Občas si přijdu jak princezna, která zvelebuje svůj zámek a zahrady. Vyhlíží svého rytíře až se vrátí domů z dobrodružné výpravy (někdy i bitvy), aby ho mohla opečovat a vyslechnout si novinky ze světa.
Teď jdu zrovna rytířovi dělat snídani a pak mi doufám poskládá botník a zryje nový záhonek 👸🏻
