Zázrak v Tanzánii

Tak tohle bylo fakt veliký dobrodružství. 

Trávili jsme 14dní na Zanzibaru a během našeho pobytu se rozhodli, že dál poputujeme do Egypta. Bylo by fajn si užít pyramidy a paláce bez lidí, stejně jako safari.  

Samozřejmě jsem začala zjišťovat, jak je to s testy. Dostala jsem info, že do Egypta nás pustí jen s PCR testem, ale že je možné si ho udělat až na letišti v Káhiře. A mnohem levněji než jaká byla možnost na Zanzibaru. 

Tohle rozhodnutí ještě potvrdilo vyprávění kamarádky, která v Egyptě byla na konci roku a její kolega se nechal testovat až na letišti a vše bylo OK. 

Ze Zanzibaru jsme odletěli do Dar es Salaamu, co je pobřežní město, s 5 miliony obyvateli – největší v Tanzánii. 

Přiletěli jsme v pátek. Bookli si příjemný hotel s ideou, že se tu do neděle – než nám to letí do Káhiry trošku porozhlédneme a nasajeme zase jinou atmosféru pevniny. 

Což se nám později skutečně povedlo a velmi intenzivně! 

Jedním z prvních zážitků byla cesta z letiště na hotel. Stáli jsme ve 3 poměrně dlouhých kolonách kvůli modernizaci silnic. Normálně by to byl opruz, ale tady to byla zábava. Kdykoliv se totiž auta začala štosovat do kolony, z krajů silnic vyskočili pouliční prodejci. Začali se proplítat mezi auty a nabízet nejrůznější věci. A když píšu nejrůznější, tak teda fakt nejrůznější: 

keramické hrnečky
kovové budíky 
papírové kapesníky
stěrače a výstražné trojůhelníky
kuchařské čepice a zástěry
obrovké mapy světa
rohožky na zem
krabičky na potraviny
kešu oříšky
nanuky
knihy z edice Bohatý táta
tlustá ocelová lana
dřevěné vyřezávané stoličky
ubrusy
gumové balóny a autíčka
avokáda
pásky do kalhot
veliké nástěnné hodiny
shakery
pejsky s kývacíma hlavičkama na palubovku
buráky na váhu z kárky, se kterou se pán sotva vešel mezi auta 

Nedělám si legraci! Tohle všechno bylo k mání! Auto shopping!  

Něco podobného jsem zažila už v Bangkoku, ale tam na křižovatkách většinou prodávají jen budhistické květinové věnečky řidičům for good luck. 

První super lokální zážitek! 

Zvažovali jsme využít nějakého průvodce a udělat si v Dar es Salaamu v sobotu turistickou tour. Nakonec jsem ale na Tripadvisoru neobjevila nic, co bych cítila, že by se nám líbilo a tak jsme si nechali sobotu volnou. 

Zřejmě mě vedla intuice, protože volná sobota se skutečně hodila! 

Večer jsme si dali prima večeři za hlučného skřehotání stovek a možná tisíců netopýrů velikosti holuba, kteří se se západem slunce začli slétat do oblasti, kde jsme byli ubytovaní.  

Druhý den ráno jsme se vzbudili takoví krásně uzemnění a rozhodli jsme se, že si uděláme “pohodička” den. Zašli jsme si na snídani. Zameditovali. Oba si něco napsali. Přečetli. 

Bylo kolem jedenácté, když jsem se Davida zeptala, jestli nám nenapsali něco z hotelu v Káhiře ohledně vyzvednutí. 

David mrknul do mailu a v něm objevil zprávu od manažera hotelu, ke které byly připojené “covid” podmínky letecké společnosti s níž jsme měli letět. 

Z toho, co jsme vyčetli to najednou vypadalo, že se není možné testovat po příletu do Káhiry. Podmínky byly updatované před pár dny.  

Hned jsme to začali prověřovat. Napsali jsme do hotelu. Já naší kamarádce, co nám kupuje letenky. Taky do cestovky, přes kterou jsme měli safari. A nakonec jsme i zavolali přímo na aerolinky. 

Podle toho, co nám odepsali z hotelu a řekli na aerolinkách bylo víc než jasný, že testování v Káhiře není možné!!! 

No do pr….Co teď?! 

Vygooglovali jsme kliniku nedaleko, stránky v angličtině, covid testy dělají byť za 180USD, mají v sobotu otevřeno. 

Sbalila jsem pasy, lahev s vodou, zavolali jsme Ubera (díky Bohu za tyhle vymoženosti) a za čtvrt hodiny jsme byli na klinice. 

Bohužel nám nemohli testy na počkání udělat, ale dali nám kontakt na Národní laboratoř, kde je dělají do 24h a pracují i o víkendu. Uf! OK. 

Připojili jsme se na recepci k wifi a zavolali dalšího ubera. Tentokrát to byla cesta 40 minutová. 

Ještě předtím jsem stihla vygooglovat, že test stojí 100USD a platí se v hotovosti. Takže po cestě ještě bankomat. 

Řidič nás vysadil před areálem veliké samostatné budovy. Takové administrativní, která už z dálky vypadala, že se v ní nic moc neděje. 

Každopádně za bránou byl party stan a v něm u dvou stolečků seděli nějací zaměstatnci. Zeptali jsme se na testy a že je potřebujeme ještě dnes. Pán se nejdřív začal smát a pak ukázal před sebe na stůl, kde byla přilepená cedulka s odkazem na internet. Prý jestli máme online rezervaci.  

To jsme samozřejmě neměli. 

“Tak si ji udělejte, bez toho nemůžete jít dál.” 

“A můžeme se testovat ještě dnes?” 

“Ano, můžete, ale musíte mít online rezervaci.” 

“Dobře a máte tu někde wifi?” 

“Ne, to nemáme.” 

A znovu do pr…. 

Tak jsme tam bezmocně stáli a nevěděli, co dál. 

Po chvilce, ale za námi ten samý pán přišel a ukázal na jiného, co seděl kousek od nás. 

“Ten vám může pomoct.” 

Obrátili jsme se s úlevou na mladíka v košili. Za chvíli už jsme byli připojeni k jeho hotspotu a během pár minut si vyřídili online rezervace na dnešek. Vypadalo to, že mladík je tam s nějakým klukem, pro kterého to taky zařizuje. 

Pak nás David na vrátnici zapsal do knihy a z té nás poslali dozadu za budovu. Za ní byly na volném prostranství dva veliké party stany s nápisem “wait for testing” a pod nimi na plastových židličkám v tom obrovském horku dobrá stovka lidí. 

Ti, co seděli v předním stanu měli v rukou už nějaké papíry a ti v druhém nic. Nevypadalo to, že by tu byla nějaká fronta. Nebylo se ani koho zeptat. Samí černí. “Jak to tu k sakru funguje?” 

Pak jsem si všimla cedule na stěně budovy, kde bylo vylepeno, že test stojí 100US a přijde do 24h na email. No to nám pomohlo!!

Davidovi to nedalo a šel prozkoumat terén. Když obešel budovu narazil na paní – zřejmě koordinátorku. Ta mu vysvětlila (což jsme kvůli horší angličtině pochopili až na poněkolikáté) že si máme sednout do prvního stanu. Že přijde. Pak zaplatíme. Pak nás otestují a pak můžeme mluvit s manažerem, abychom dostali test ještě dnes. 

Bylo to celé dost zvláštní. Nikde nebyla žádná office, kde by se dalo platit. Neviděli jsme nikoho, kdo by platil. A kde vzali ta čísla? 

Tak jsme si sedli a dali se do čekání. Bylo vedro na padnutí. Naštěstí jsme měli aspoň velkou flašku vody. Bylo kolem druhé hodiny a mě při pohledu na to, kolik vidím lidí a hlavně, že se nic neděje přepadala beznaděj. Nepřidával ani fakt, že nám jasně nikdo neřekl, že ten test můžeme dneska dostat. Jen příslib.  

Asi po půl hodince se z předního stanu zvedlo 20 lidí a odešlo do budovy. Ti, co měli čísla. Fajn! Takže nějak to jede…ale kde vzali ta čísla a co jsou ta lejstra, co mají v rukou? 

Za chvíli přišla odpověď. Do našeho stanu přišla jiná koordinátorka. Vysoká. Robustní. Krátkovlasá černoška v typických pestrých afrických šatech. Taková máma! V ruce měla hrst papírů a začala jmenovat lidi z našeho stanu, kteří si pro ně chodili. 

Aháááá! Takže oni ty online registrace zpracovávají a pak lidem nosí vytištěné žádanky. David jí koukal přes rameno, pak se jí na něco ptal. Zjistil totiž, že nás na vrátnici omylem zapsal na testování až na zítra. Paní se smála, ale poslala ho na recepci do budovy laboratoře, aby to tam s recepční opravil.  

Vrátil se asi po 15 minut. Byli jsme v systému. David znovu zaprosil o to, že potřebujeme test ještě dnes. Stejná odpověď. Nejdřív otestovat, pak promluvit s managerem. No rozehrával to, kde to šlo.  

Paní koordinátorky (bez roušek, ale po nás je chtěly) byly sice rázný přísný ženský, ale bylo vidět, že se o nás zajímají a snaží se nás pomoct. Každopádně naše historka, proč na test tak spěcháme – letadlo nám letí v 5:20 ráno – je upřímně rozesmála. 

Za další půlhodinku jsme měli v ruce žádanku.  

“A co dal?” ptáme se koordinátorky. 

“Tady na papíře máte kód a to musíte zaplatit.” 

“A můžeme platit v hotovosti?” 

“Ne, to se bohužel nedá. Musíte zaplatit online. EM-PESA.” 

“Aha, ale my nemáme EM-PESA.” (EM-PESA je způsob placení online přes operátora v Tanzánii hojně používaný. 

“Nemáte lokální číslo?” 

“Ne, to nemáme.” 

“No, tak pak musíte jít za areál laboratoře, na ulici, tam je několik míst, kde se dá platit EM-PESA. Dáte peníze, oni zaplatí a dají vám potvrzení.” 

A znovu do pr… 

Z venkovního stanu jsme odkráčeli na recepci, kde se David znovu z paní koordinátorky snažil vypáčit příslib toho, že výsledky testu dneska dostaneme. Argumentoval tím, že už je poměrně hodně hodin a taky, že je to hodně pěněz, o které přijdeme, když se to nepodaří. Odpověď byla stále stejná: Zaplatit. Udělat test a pak promluvit s manažerem. 

Chvíli jsme nad tím v pařáku před budovou laboratoře přemítali. Já to teda chtěla vzdát! Upřímně jsme neviděla možnost, že by tahle bizardní situace mohla dopadnout v náš prospěch. Navíc jsem už byla z toho vedra a čekání unavená a rozmrzelá.  

David to ale nevzdal. Nakonec řekl: “Hele, když už jsme se dostali až sem, tak to prostě nevzdáme. Nemáme, co ztratit, jen peníze.” A vyrazili jsme za areál laboratoře hledat budku s EM-PESA placením.  

U vrátnice jsme narazili na kluka, co nám nasdílel internet na začátku celé téhle eskapády. Ptal se, jak jsme na tom a potom nám nabídl, že nás doprovodí do budky, kde to můžeme zaplatit. To bylo milý. 

Asi po deseti minutách chůze po prašné cestě k hlavní silnici jsme se ocitli v něčem, co velmi, ale velmi vzdáleně připomíná copy centrum. Náš průvodce vysvětlil slečně za pultem, co potřebujeme. Chvíli se spolu bavili a výsledkem bylo, že to tam zaplatit nemůžeme, protože tam holka má slabej internet a nějak to prostě nefunguje.  

Mám smysl “do pr…” ještě psát? 

Do budky přišel vysoký mladík. Dal se s tím naším do řeči a nakonec nám to tenhle dlouhán zaplatil přes svůj mobil. Vysolili jsme mu cash. On nám přeposlal potvrzení o platbě a lámanou angličtinou jsme pochopili, že tenhle kluk má zřejmě nějaké kontakty v laboratoři.  

Nedávali jsme tomu extra pozornost, protože úkolem bylo teď mazat zpátky a pokračovat v procesu! 

Když jsme se vrátili do stanu za labinu, šlo to už jak po másle (díky “Bohu”). Dostali jsme číslo a během chvilky jsme vstoupili zadním vchodem do office, kde u stolečků parta kluků (bez roušek) kontrolovala pasy a platby a za nima u dalších stolečků asi 5ti členná parta dalších kluků (bez roušek) nadepisovala zkumavky.  

Po kontrole nás poslali do místnosti vedle, kde bylo asi 7 plastových židliček a stůl u kterého dva kluci (taky bez roušek!) podle pasu nadepisovali další zkumavky – ty naše. Každý jsme vyfasoval jednu do ruky. A pak tam byl zřejmě doktor, který testy před všemi ostatními prováděl.

Když jsem ho uviděla, vzpomněla jsem si na testy v ČR a na totálně zaskafandrovanou paní laborantku se štítem a kdo ví čím. Tenhle pán měl přes sebe jen takovej ten lehkej igelitovej pláštík, rukavice a roušku.  

Test hnus, ale pán byl moc milej, klidnej a přišlo mi to i jemnější než v ČR.  

A teď to mělo přijít! Manager.  

Znovu nás poslali na recepci a David se po něm začal ptát. 

“On tady není.” odpovídá ne-úplně příjemně recepční. 

“Vaše kolegyně mi řekly, že tu je, můžete mi ho zavolat?” 

“Manager tady není.” 

“Můžete mi ho zavolat? PROSÍM!!!” 

“Manager tady není.” 

“Ok, můžete mi na něj dát telefonní číslo?” 

Jako David je fakt borec! Klidnej vyjednavač! Číslo dostal. Ale nedovolal se. Nicméně to nevzdal a v nestřeženém okamžiku zmizel na schodech laboratoře do prvního patra. 

Já to šla rozdýchat ven! A modlit se. Posílala jsem přání ať to klapne, pokud je to pro naše nejvyšší dobro a jestli ne, přijmeme i to, že ty výsledky dneska nedostaneme a budeme posouvat let.

Byl tam docela dlouho a když vyšel z budovy, oznámil mi, že s manažerem sice nemluvil, ale s nějakýma jinýma lidma ano. Nechal jim tam ten náš papír. Poslal managerovi sms. Udělal maximum a dál už to bylo ve hvězdách. 

U brány jsme si zavolali taxík. Během čekání jsem si všimla na parkovišti toho dlouhána, co nám testy platil. Něco mi říkalo ať s ním ještě promluvíme, ale přijel taxík a my do něj vyčerpaně naskočili a odjeli na hotel. 

Po cestě jsem si v zácpě koupila z okýnka baobabový nanuk. Potřebovala jsem ty rozvířené emoce trošku zaplácnout. 

Na hotelu jsem se uzemnila horkou sprchou a pak napsala slečně z agentury v ČR jen krátký info, že v Káhiře se teď už testy dělat nedají, jen ať ví, pro další klienty. A že jsme teď byli na testech a modlíme se, abychom zítra ráno odletěli.  

Ona mi bleskově zareagovala, že ať jí napíšu, kde jsme si testy dělali a že zkusí přes jejich lokálního partnera, taky ještě zalobovat, abychom výsledky dostali ještě dnes. 

Taková podpora mě moc potěšila! 

Během toho se Davidovi na WhatsApp ozval ten dlouhán! Přeposílal mu znovu potvrzení o platbě. A neuvěříte. Ve WhatsApp profilu měl fotku z laboratoře, jak testuje nějaké vzorky! 

“Ty jo, tak on v té laboratoři normálně pracuje! Hele napiš mu, jestli nám ty výsledky může nějak zařídit!!!” říkám Davidovi a on samozřejmě hned rozjel akci. 

Musím podotknout, že bylo asi půl páté odpoledne. Což je čas, kdy většina lidí pomalu chodí z práce. Vlastně kecám. Byla sobota. Takže většina lidí ani v práci není. 

Z toho, co se potom ukázalo to vypadalo, že to ale neplatí pro národní laboratoř v Tanzánii. Možná všechny státní labiny jedou nonstop. Co já vím.

David si s dlouhánem vyměnil několik zpráv, pak si i volali, ale bylo mu blbě anglicky rozumět, každopádně nabídl, že to zkusí zařídit. Když to vyjde, bude nás to stát 150USD. 

“No jasně!” 

“OK, ozvu se vám.“ 

Byli jsme štěstím bez sebe!  

Teď už to bylo fakt v božích rukách a tak jsme se rozhodli, že si zajedeme na večeři. Romantika u moře u obchodního centra Slipway. Kolem šesté jsme zapluli na zahrádku do thajské restaurace. Objednali si papajový salát, milované nudle padthai, aperospritz a sledovali západ slunce.  

A samozřejmě se nalogovali na wifinu restaurace, abychom byli na příjmu, kdyby se dlouhán ozval. Neozýval se.  

Těsně před tím než nám přinesli jídlo, jsem nevědomě ťukla na mail.  

TVL!!! Bylo to tam!!!!! VÝSLEDEK TESTU!!!! 

Nevěřila jsem svým očím a hned to nadšeně ukazovala Davidovi. Taky hnedka otevřel mail… 

Měli jsme to! Zázrak!!! 

Asi si umíte představit s jakou radostí jsme se pustili do jídla. Byla to parádní oslava velkého kouzla života. 

Dál už to zkrátím. Po večeři tam za námi přijel dlouhán. Přinesl vytištěné testy v obálce, za které jsme mu předali 150USD. Ráno jsme po kontrole testů u přepážky (a ověřovali to i v nějakým systému) odletěli z totálně prázdnýho letiště v Dar es Salaamu do Egypta. Ještě předtím jsme si v KFC povídali se stewardem z posádky našeho letadla. Milej egypťan, který nám v letadle nabídl každýmu celou řadu pro sebe a my strávili 6h letu v příjemné pohodě! 

Na (opět prázdném) letišti v Káhiře se skutečně nedalo testovat a testy tam poctivě kontrolovali. 

Cestovatelé to v této době mají trošku náročnější, ale ani tak nesmí zapomínat, že zázraky se dějí pořád!!! 

Psaní deníku mám ráda odmalička. Vyprávění toho, co právě prožívám. A teď ho píšu i veřejně. Pro vás všechny, který to bude bavit a třeba i inspirovat. Píšu ho taky pro sebe, abych si ještě víc uvědomovala, jak skvělej život mám, i když si to někdy nemyslím. Abych se se tomu všemu (i sobě) po letech mohla zasmát a třeba na sebe být i hrdá!
Komentáře
  1. Alice, těším se na Tvou knížku, fantasticky poutavě píšeš, že i když bych se měla učit na zkoušky, Tvůj příběh jsem si musela přečíst, protože to šlo parádně, na jeden nádech, díky! 🙂 A krásný pobyt v Egyptě

    • Alice Kirš napsal:

      Jéééé! No tak to mám velikou radost, teda ne z toho, že tě odvádím od učení :)) ale z toho, že tě moje psaní baví a těšíš se na knihu! Taky se těším a děkuju. A.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

20.1. 2021
Oběd v buši
4.2. 2021
Egyptské Pyramidy