Zprávy z pyramid

Dostat se do Cheopsovi pyramidy je teda podle mě pro odvážné. Po pravdě jsem u něčeho tak impozantního vůbec nečekala, že budu nucena šplhat dvacetimetrovou úzkou šachtou do prázdné tmavé neveliké pohřební komory. Připadala jsem si horník fárající do šachty. 

Pak mi to došlo. “Jsi v hrobě! Nejsi v chrámu!“ 

Ale bylo tam tak zvláštně krásně. Krásně prázdně. Když jsme tam s Davidem osaměli, sedla jsem si ke zdi z růžové žuly, zavřela oči a zaposlouchala se. 

Ozvalo se: “Tajemství zůstanou většině skryta.” 

Hm, jak už několik dní pozoruju život v Káhiře, přijde mi, že přesně zrcadlí tahle slova. 

Z dávné moudrosti a památek se tu jen těží peníze. Z vyprávění průvodců se o ně nikdo nijak zvlášť nestará. Jestli je podle někoho New York betonová džungle, tak to nebyl tady. Všude tuny odpadu. Za městem hořící skládky. Podél silnic kilometry kup navezené stavební sutě. Hustá mlha smogu. Skoro nulová přítomnost zeleně. Z města je cítit energie úpadku a otupělost.  

Jakoby si tu lidé života moc nevážili. Jako by jim stačilo tak málo. 

Dumám nad tím…Jak je možný, že Vesmír něco takovýho dovolí? Copak se dá tohle považovat za božskou tvorbu? Copak je tohle v pořádku? 

Je. Je to v pořádku. I tohle. Protože, kdyby nebylo, neexistovalo by to. Jen si prostě mnoho duší vybralo takovouhle zkušenost. Proč? Netuším, ale vím, že mě nepatří to soudit a hodnotit. Jen to pozorovat a učit se na tom soucitně přijímat. Je to prostě tak, jak to je a nezbývá než důvěřovat, že i tohle má nějaký hlubší smysl a důvod. Možná je to to tajemství, které zůstane většině skryto. Tajemství života… 

Pyramidový komplex v Sakkaře a vůbec nejstarší pyramidu jsme měli sami pro sebe. Průvodce nám dokonce v pohřební komoře pod zemí dovolil lehnout si do mohutného břidlicového sarkofágu faraona Venise.  

Sarkofág faraona Venise v Sakkaře

Když jsem si do něj v šeru hrobky lehla, zavřela oči, pocítila jsem silné uzemnění, celé tělo mi ztěžklo, jakoby se někam propadlo… a pak jsem uslyšela: 

“Smrtí nic nekončí.” 

Zas a znovu se mi smrt ukazuje a volá. Zrovna před pár dny jsem mluvila se starým a nemocným pejskem, který o ní nádherně vyprávěl: 

„My zvířata ztrátu přijímáme s naprostou lehkostí. Vy lidé to máte naopak. A proto, když dovolí odejít mi s lehkostí, dokáží se v tom uvolnit, dokáží se na smrt dívat bez utrpení, bez svého vlastního utrpení, osvobodí je to a vytvoří se v nich prostor pro nový začátek, který je v té přítomnosti potom, když něco skončí vždycky přítomný. Protože smrtí nic nekončí, život existuje dál a je potřeba, aby lidé pochopili, že si tím, že zůstávají v bolesti, utrpení – dobrovolně si ho vytváří – tak si tím obrovsky ubližují a my zvířata jsme tu právě proto, abychom jim ukazovali tu přirozenost, tu přirozenou krásu života i smrti.” 

Cítím, jak to vědomí, to božské ve mě tuhle lehkost a přirozenost, o které mluví pyramidy i zvířata zná, je mu vlastní, ale to lidské? Ufff! Obrovská výzva… 

A tak jsem vlastně moc ráda, za tyhle zprávy a možnosti skrze zvířata to prociťovat a v tom svým lidským to pomaličku postupně proměňovat. Ten jejich přístup se mi totiž líbí víc. Láska místo strachu! 

Psaní deníku mám ráda odmalička. Vyprávění toho, co právě prožívám. A teď ho píšu i veřejně. Pro vás všechny, který to bude bavit a třeba i inspirovat. Píšu ho taky pro sebe, abych si ještě víc uvědomovala, jak skvělej život mám, i když si to někdy nemyslím. Abych se se tomu všemu (i sobě) po letech mohla zasmát a třeba na sebe být i hrdá!
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

7.2. 2021
Káhira - výlet do města
9.2. 2021
Noc v Bílé poušti