Bhutan 2015 – Den 2: budhistický klid, koberečky v autě a nezabíjení

Napsala bych, že jsem spala jak miminko, kdybych se uprostřed noci nevzbudila a neměla pocit, že všude cítím ten zvláštní kouř ze včerejšího pohřebního místa. Nicméně – spala jsem dlouho.

Vstáváme po 7. hodině, balíme se a jdeme na snídani opět do restaurace na střeše. Dávám si klasiku – toast s máslem (slaným) a marmeládou. Nějak mám chuť na tuhle „klasiku“, byť je více na výběr – vajíčka, nějaké klobásky, grilovaná rajčata či zeleninová směs s bramborami.

Po snídani platíme hotel a přesouváme se na letiště, které působí velmi chudě, ošuntěle a neosobně. S děvčaty si to vynahradíme v krámku s kašmírovými a pashmina ponči a svetříky v krásných barvách a několika střizích. Já se jen kochám. Bohužel mě tyhle přírodní materiály koušou, byť nádherně hřejou a určitě by se mi do hor nějaký hodil. Ale má mi pak ležet doma ve skříni?

A tak si dopřávám alespoň horký nápoj: hot lemon with honey. Je to voda smíchaná se šťávou z citronu a medem, vařící a výborné.

Letadlo má bohužel opět zpoždění, hodinku…, ale nějak rychle to uteče a v poledne sedíme v letadle s tradičně oblečenými letuškami v krojích působícími velmi mírumilovně… Tak takový, že by byl Bhútán? Ano, přesně takový…

V letadlovém časopise si čtu článek o tom, co vše znamená a jak se měří jejich „hrubé domácí štěstí“, prohlížím si fotky krále a královny (tak v mém věku oba), také duchovního vůdce, takina, což je taková bhútánská kravička a národní zvíře, hotely a restaurace, látky, kterými je Bhútán proslulý.

Po přistání ve městě Paro na jedné z nejkratších ranvejí světa na nás dýchne neuvěřitelný klid, mír a harmonie… S divokým Kathmandu se to nedá vůbec srovnat.

Vyměníme penízky, vyzvedneme zavazadla a už na nás čeká náš průvodce s řidiči, který nás celý šťastný vítá krásným rituálem, kdy každému z nás omotá kolem krku bílou stuhu jako symbol onoho štěstí, které od teď máme ve svých rukou. Ale vy víte, že ho máme v rukou celý život :), že?

Naše putování Bhútánem bude luxusní, čekají na nás totiž 4 velká SUV a to naše je nejkrásnější, protože uvnitř jsou místo potahů barevné vyšívané koberečky, a dokonce i polštářky, záclonky, a navíc to v autě voní po citronové trávě… ach! Náš řidič se jmenuje Singe a je to takový tichý klučík, anglicky však umí. Ostatně jako každý, kdo chodí do školy, a do školy chodí 90 % bhútánských dětí.

Naše první zastávka je v Paro v restauraci, kde si dáváme oběd. Rýže, skvěle vychucená zelenina, zeleninové taštičky, kuře v těstíčku. Moc nám chutná a během oběda nás náš průvodce naučí dvě bhútánská slova – „dobrý den“ a „děkuji“ = „kuzu-zang-pola“ a „ka-ding-chela“. A také nám poví o pěti fotografiích, které jsou v každém hotelu, veřejné budově, restauracích… Jsou to fotky bhútánských králů poslední dynastie. Dědí se z otce na syna. Stávajícímu bhútánskému králi je něco přes 30 let a vládne 7 let.

Po obědě jedeme do bhútánského národního muzea, které je poměrně vysoko v kopcích a je odtud překrásný výhled. V muzeu si máme možnost prohlédnout vše od tradičních masek, které se používají při festivalových tancích, vyšívané hedvábné mandaly až ze 7. století, po faunu a flóru Bhútánu: vycpané sněžné leopardy, speciální druh houby, která parazituje na larvě můry (z houby se pak dělá afrodiziakální nápoj králů :)), mapu, na které vidíme rozmanitost Bhútánu od nejvyšších hor světa po horký deštný prales, ve kterém žijí tygři, krokodýli a například i tukani. My se budeme celou dobu našeho výletu zdržovat ve středním pásu, ale čeká nás výlet i do 3,5 tis. km (tuším, později upřesním) – tygřího hnízda.

Z muzea jedeme zpět přes Paro do Thimphu. Thimphu je hlavní město Bhútánu. Po cestě se zastavujeme u řetězového mostu ověšeného stovkami modlitebních praporků. I my se po něm jdeme projít a vyslat svá přání, a stejně tak je vysíláme i kolem stúpy za mostem. Za ní je jeskyně plná maličkých keramických odlitků stúpy a náš průvodce Jamso nám říká: „Je jedno, jak velký máte cíl, zda ten cíl je postavit obrovskou stúpu, nebo takhle maličkou, důležitá je síla záměru, který máte.“

Čeká nás asi hodinka cesty do hotelu, pomalé cesty – silnice jsou docela kvalitní, i přesto jedou auta pomalu, a večer se při povídání s Jamsoem dozvídáme proč: Když jedeš/jdeš rychle, nic neuvidíš :). Není důležitá rychlost, ale dosáhnutí svého cíle, a jestli to bude dnes, nebo zítra, to je jedno.

V Thimphu stejně jako všude jinde jsou krásně zdobené budovy, je to proto, že vláda hlídá, aby architektura stále držela historické prvky a motivy, a tak jsou na domech zobrazeny podobizny např. boha hojnosti.

Vítá nás náš Khang hotel, horké mokré ručníčky na osvěžení a hrneček čaje. Po něm hned večeře. Opět výborná: zeleninová polévka, zelný salát, kuřecí kari, opečené vepřové připomínající bůček, dušená zelenina, zelí v ústřicové omáčce a naprosto chuťově dokonale upravený pečený lilek.

Většina Bhútánců jsou vegetariáni. Nezabíjí zvířata, dokonce ani ryby. Jedí maso v případech, kdy například žijí v horách, kde není na výběr. Když už ale maso jedí, tak jej vždy jedí s velkou pozorností a úctou ke smrti zvířete – jako buddhisté věří na reinkarnaci. Většina masa v Bhútánu je importovaná z Thajska, Indie či Nepálu.

Po večeři se jdeme ubytovat a na tři dny si vybalit :). Máme moc příjemný stylový pokojíček s podlahovým vytápěním a veškerým vybavením 4* hotelu.

V 9 hodin večer jdeme ještě na krátkou procházku do nedalekého chrámu, který je zasvěcen bohyni Taře, bohyni soucitu, mateřské lásky. Chrám je sice zavřený, i přesto jej obejdeme a s roztočením mlýnků vysíláme další přání do vesmíru. Po návratu absolvujeme seznamovací kolečko, ukápne mi několik slziček radosti při sdílení našich spolucestovatelů, proč jsou tu a jak se tu cítí. Každý příběh je dojemně upřímný a čistý. Je z toho pohnutý i náš průvodce, který říká, že s naší skupinou cítí úplně magický pocit, něco, co ještě nezažil. A já mu to věřím.

Psaní deníku mám ráda odmalička. Vyprávění toho, co právě prožívám. A teď ho píšu i veřejně. Pro vás všechny, který to bude bavit a třeba i inspirovat. Píšu ho taky pro sebe, abych si ještě víc uvědomovala, jak skvělej život mám, i když si to někdy nemyslím. Abych se se tomu všemu (i sobě) po letech mohla zasmát a třeba na sebe být i hrdá!
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

17.3. 2015
Bhutan 2015 - Den 1: Hodinový hotel, spalování mrtvých a Monkey temple
19.3. 2015
Bhutan 2015 - Den 3: obří Budha, 108, čaj s mlékem a škola umění