Co mi přinesla korona?

Opatření kvůli kovidu se od dnešního dne začínají významně uvolňovat a já jsem posledních pár dní s otázkami: 

Co mi tahle situace přinesla a co si přeju ponechat z doby karantény? 

Na začátku března jsme se po dvou měsících vrátili ze světa. Týden na to byla vyhlášená karantéta a my se ze dne na den přestěhovali z Brna na Vysočinu, do našeho domu v přírodě. 

Původně jsme tohle místo chtěli mít jen jako chalupu. Spousta lidí se mě ptalo, jestli se sem přestěhujeme na trvalo. S velkou jasností jsem odpovídala, že ne. Že se nám dobře žije v Brně, že si chceme ponechat zázemí velkého města, že budeme pendlovat. 

Neuměla jsem si vůbec představit bydlet tu natrvalo. Poslední dva roky jsme intenzivně rekonstruovali přírodní dům a zvelebovali velikou zahradu. Byla to krásná kreativní práce, ale také hodně náročná. Zvlášť loni, kdy ve mě ke konci roku začal narůstat zřejmě z vyčerpání a přetížení odpor, nevděčnej a negativní postoj k tomuto místu. 

Dům jsme na podzim dostavěli, interiér byl taky téměř dokončený a tak jsme tu strávili první Vánoce. Domácnost jsem vánočně vyzdobila. Světýlka, stromeček, ovčí kožešinky, praskající oheň v krbu vytvářel dokonalou atmosféru. Přesto jsem se tu necítila dobře. Špatně se mi tu spalo. Zažívala jsem takový nepříjemný neklid. 

Po novém roce jsme odcestovali. Leden a únor jsme strávili v Asii a Austrálii a o našem venkovském domě jsme se skoro vůbec nebavili. Když na něj ve výjimečných chvilkách přišla řeč, dělalo se mi špatně. Fyzicky. Cítila jsem, jak ve mě narůstá pocit, že tohle místo prostě není pro mě. Začala jsem pociťovat obavy, že mi tam nikdy nebude dobře a bylo mi z toho smutno. 

Jenže přišla corona a my se sem nastěhovali. Překvapivě a úplně automaticky jsem místo nevděku a kritickejch myšlenek začala cítit, jak velkej dar tohle místo je!  

Můj postoj se otočil o 180 stupňů.

Nevím, jak se to stalo, ale stalo se to a já jsem za to obrovsky vděčná a šťastná. Dokonce si teď umím představit, že to tu bude náš jediný domov a po pravdě se mi teď do Brna nechce vůbec jezdit. Za poslední měsíc a půl jsme tam byla jen 3x. Bláznivý, že? 

Možná jen stačilo tu strávit nějaký čas. V klidu. Bez budování. Bez řemeslníků.

Možná jen stačilo vypnout hlavu a vyčistit ji od negativních myšlenek a stěžování. 

S každým dnem karantény jsem víc a víc pociťovala, jak se uklidňuju, zpomaluju a dosedám do takového přítomnějšího a příjemnějšího rytmu. Do klidné obyčejnosti lidského bytí. 

Dělalo mi dobře to, jak ubylo vnějších lákadel a možností. Nakupování. Schůzky. Akce. Chození do restaurací. Cestování.  

Mám to všechno ráda. Ale uvědomila jsem si, že se cítím spokojenější a kupodivu naplněnější, když je toho všeho najednou míň. 

To si přeju si z karantény ponechat. Život tady na tomhle úžasným místě a tu jednoduchost, kterou bydlení na miniaturní vesnici, kde není ani obchod či hospoda přináší. Zkrátka jsem kovidu vděčná, že mě donutil začít žít jinak a jinde. 

Co vám život v karanténě přinesl? A co z toho, co jste v ní prožili si přejete ponechat?