O talentu a bábovce

Když jsem dneska pekla bábovku pro řemeslníky, přemítala jsem nad talentem.  

Myslím si, že každý člověk se skutečně může naučit a dělat cokoliv. Prostě, když se chce, tak všechno jde. Tomu věřím. 

Ale něco nám prostě půjde snáz a něco s větším úsilím a dřinou. Na něco zkrátka talent máme a na něco ne. 

Tak třeba já a vaření. Moc ráda vařím. V kuchyni mě to baví. Je to taková moje každodenní aktivní meditace.  

Za těch mnoho let v kuchyni jsem si ale všimla, že talent, takovou tu lehkost mám jen někde. Podle receptu uvařím cokoliv…masa, omáčky, polívky, saláty, pomazánky…až na sladký. 

Na sladký já prostě talent nemám! Klidně na Vánoce upeču 12kg krůtu s nádivkou a čtyřma přílohama, bude to hračka a navíc se mi to povede, ale obyčejná bábovka, to je pro mě jak výšlap na Mt.Everest. 

Napadlo mě, že je to možná tím, že jsem na sladké nikdy moc nebyla. Už ani jako díte. Odmalička skoro nejím ovoce. Ve školních jídelnách jsem sladké obědy nikdy neměla ráda.  

Ale samozřejmě k odpolední siestičce, kávičce něco sladkého patří že? Nebo když mám nějaký splín, prožívám náročnější emoce, volání po cukříku se objevuje. 

Navíc je to krásný. Pěkný dortíček. Zákuseček. Kousek nadýchané buchty. Takové romantické. Hygge. Dýchá z toho pohodička, odpočinek, chvilka pro sebe. 

Jenže, já když si nějakou buchtičku nebo kvalitní čokoládu dám, tak mě stejně nic moc neuspokojí a mlsná mě honí dál…na něco slanýho. 

Prostě mám radši slaný a tak možná i proto neoplývám talentem na pečení buchet, dortů a všelijakých sladkých dobrot. 

Možná je to i tím, že moje tělo ví, že to pro něj není ani 2x zdravý. Za poslední dva roky jsem měla několik vln, kdy jsem na pár měsíců cukr (i lepek, mlíko, alkohol) úplně vysadila a cítíla jsem se báječně…až na takové ty pocity omezení a romantické vzpomínky. 

S jarem a zabydlováním se tady na venkově se romantické vzpomínky – tak doma říkáme vzpomínkám na něco, co jsme milovali jako děti – na nejrůznější české klasiky jako rajská s paprikama, koprovka, buchta s rebarborou, jahody se šlehačkou… začaly víc a víc množit. Já na venkově vyrostla a navíc tu mám v kuchyni parádní kuchyňká kamna na dřevo, která úplně svádí k vaření jídel našich babiček. 

Samozřejmě, že jsem se pustila i do pečení buchet a sladkostí. Jsem zrovna ve fázi, kdy cukr a lepek nějak extra neřeším (ale tuším, že tahle vlnka zase brzy opadne) a přijde mi to prostě hezký upéct nějakou tu buchtičku k odpolednímu kafíčku na terasu. Romantický no! 

Zatím se nevzdávám, i když mé letošní zážitky jsou následující: 

• čokoládový dort se mi po upečení rozpadl
  
• buchta s vaječným koňakem totálně zdrcla
  
• tvarohový dort s borůvkama dusil návštěvu v krku
  
• rebarborová buchta se připálila zespodu
  
• při výrobě těsta na bábovku povolil mixér a celá kuchyň byla zalepená od vajíčka s cukrem
  
• na to, že se pak ta samá bábovka připaluje mě upozornil až kouř z kamen

Výzvy v kuchyni mám ráda…ale taky si říkám, jestli pak mi tím Vesmír nechce třeba sdělit, že se na to mám vyprdnout. Pustit se sladkýho. Pustit tyhle romantický vzpomínky (dětství je zkrátka pryč) a osladit si život jinak než kusem dortíku. 

Co myslíte? Máte taky pocit, že když vám to někde prostě neplyne, že je to signál přestat to lámat a jít od toho? Že to prostě není pro vás…? 

Můj muž třeba říká, že je to jedno, hlavně když vám to dělá radost 🙂