O útulnu, tvoření opory pro hrachor a důležitosti klidu
Po probuzení jsem se potěšila pohledem na květináč na okně, ze kterého se už začala prodírat mladá velikonoční pšenička.
Od víkendu mi zbylo mléko a od Vánoc piškoty a tak jsem snad po sto letech uvařila klasický (no klasický – bezlepkový bylo na obale a ještě navíc BIO) čokoládový pudink. Pochutnali jsme si na něm odpoledne po našem pracovním okénku.
Procházka dneska byla povídací hlavně o tématu lehkosti a uvolnění, ke kterému jsem si včera večer napsala tuhle úvahu a vznikl nový článek.
Po obědě jsem se do článku mé drahé báječné kamarádky Martiny Svadbíkové, majitelky Bellarose.
Proč je teď útulná atmosféra důležitější než kdy jindy?
Protože útulná atmosféra je síla, která nás dokáže uklidnit, povzbudit, opečovat i inspirovat.
Moc se mi líbilo Martinčiných 7 tipů:
- Než se pustíte do vytváření atmosféry pro ostatní, udělejte si ji nejprve pro sebe
- Nepřehánějte to s dokonalostí
- Usnadněte si to
- Zkuste něco nového
- A zkuste i něco staronového
- Organizace a čistá hlava
- Pošlete atmosféru dál
Celý krásný a hřejivý 
Odpoledne jsem se pustila do vytváření opory pro hrachor do zadní části jednoho vyvýšeného záhonku.
Hrachory jsou nádherné, romantické, krásně vonící a prý nenáročné šplhavé kytičky k řezu. Já jsem se nikdy nepěstovala, ale skrze knihy jsem se pro ně nadchla a z Anglie na eshopu Thompson-Morgan si objednala pár moc hezkých odrůd v podobě semínek.
Zatím zvažuju jestli si je doma předpěstovat nebo set rovnou do půdy až se oteplí.
Oporu jsem vyrobila z mohutnějších bambusových tyčí. Dají se koupit třeba v Hornbachu za pár korun. Ty jsem použila na hlavní stojny a pak k nim pomocí provázku přivázala tenčí tyčky z rákosu (možná je to taky nějaký bambus?) u jezírka. Vytvořila jsem tak celkem bitelnou a stabilní skoro 2m vysokou (což hrachor potřebuje) síť.
Bylo krásně, sluničko svítilo, až tak, že jsem večer měla trošku připálený obličej, ale byla jsem s dnešním dílem spokojená.
S Davidem jsme ještě naplnili dva nové vyvýšené záhonky – štěpka, zemina, kompost + jsme ještě přihodila pár hrstí granulek slepičího hnoje a močoviny ať jsou výživnější. Hezky jsem je po práci pohladila, pomazlila se s hlínou, aby se v nich kytičkám a zelenině pěkně dařilo.
Večer jsme si dali chvilku u krbu a poslouchali Jirku Ledvinku, rozhovor pro Cesty k sobě. Jirkovo povídání mě už pár měsíců příjemně uklidňuje a dodává mi nadhled a lehkost.
K situaci, na kterou zřejmě míří pozornost většina lidí na planetě měl Jirka hezký vhled. Byť tenhle rozhovor vznikl mnoho měsíců před corona virem, přišlo mi to trefné a úlevné a tak cituji:
„Jak beru tuhle planetu? Jak to tady posuzuju? Beru to tak, že je to tady těžký a s naší planetou to jde z kopce? Protože pokud tohle dělám, tak do sebe denno-denně hrnu negativní energie. A to i podvědomě, i když na to zrovna cíleně nemyslím.
Je potřeba, aby lidstvo bralo naši planetu jako dokonalou, dokončenou. I když ta “jiná realita” ukazuje pravý opak. To nevadí. Od toho je potřeba odhlídnout, zůstat v klidu…pak se projeví dokonalost. Ale do té doby, dokud si sami budeme volit to, že je to tady špatné a negativní, mluvit o tom, sžírat se tím, řešit to…my sami se budeme stávat tím negativním a bude nám to podrážet nohy.
Proto je dobrý se na to utrpení nedívat, neřešit ho, vědět, že tady je, že v té “jiné realitě” existuje, ale v té boží už ne. Pak se s tím člověk prostě nepotká, lidé, kteří utrpení produkují se mu prostě vyhnou.
Když pak neseme tuhle klidnou energii, lidé kolem nás to vycítí a začnou to chtít taky. Takže tím pomůžeme jak sobě, tak i jim.”
Více méně se tak poslední roky chovám. A je pravda, že zas tak moc utrpení a toho špatného kolem sebe nevidím, takže na tom něco bude!
