Austrálie – Plavání s delfíny

Plavání s delfíny byl po pravdě jediný tip od našich známých, kteří před časem navštívili Perth, který mě skutečně zaujal. Není se čemu divit, za prvné jsem zvířatomilka, to víme a za druhé…po skoro měsíci na Bali, kdy jsme většinu času strávili ve středozemí obklopeni přírodou a jejími poměrně hlasitými zvuky v místech bez turistů, obchodů a nejrůznějších lákadel na zážitky, jsou pro mě první dny v Perthu, 2 miliónovém moderním městě poměrně náročné a tak vyhlídka potkat se zase s matkou přírodou byla víc než lákavá.

Ale hlavně! Kde člověk může volně plavat, šnorchlovat s delfíny? Tohle byla nabídka, která se prostě nedala odmítnout a tak jsme si zarezervovali výlet s Rockingham Wild encounters.

Moc se mi líbil příběh zakladatele, Terryho Howsona, který jsem volně přeložila:

Terry vyrostl na surfování, plachtění a plavání ve vodě a na plážích v Rockinghamu. V roce 1989, ve věku 23 let, se vydal uskutečnit svůj sen o plavání s místními divokými delfíny.

12 měsíců pracoval na tom, aby se o delfínech dozvěděl, co nejvíce. Sedm dní v týdnu, 10 hodin denně je sledoval ze své malé rodinné lodi, pozoroval jejich zvyky a chování.

O mnoho měsíců později se jeho nadšení a odhodlání konečně vyplatilo, poprvé se setkal ve vodě se zvědavou mladou delfínkou.

Jak šel čas, Terryho interakce s delfínkou byly častější a častější, její důvěra v Terryho se posilovala. Postupně se k ní začali přidávat další delfíni, kteří byli zvědaví na nového návštěvníka.

A tak se Terry rozhodl založit projekt plavání s delfíny, který byl naprosto ojedinělý na světě v té době. Jeho cílem bylo nabídnout lidem setkání s delfíny žijící ve volné přírodě.

Terry byl přesvědčený o tom, že by delfíni neměli být vyjímáni ze svého přirozeného prostředí a sloužit jako atrakce pro lidi v aqua parcích a Zoo. Věřil, že je mnohem zajímavější zapadnout do přirozeného způsobu života delfínů než je nutit, aby se oni přizpůsobovali tomu našemu, lidskému a zprostředkovat tak lidem možnost zažít je v jejich divoké a svobodné kráse.

A tak vznikla ekoturistická společnost Rockingham Wild Encounters, která má nyní 4 lodě, kavárnu, obchod se suvenýry a díky které se s delfíny v jejich přirozeném prostřední potká ročně 120 000 lidí.

Mezi nimi jsme dnes byli i my s Davidem. 

Start jsme měli maličko složitější, ale nakonec se ukázalo, že to vlastně vůbec nevadilo.

Byli jsme domluvení, že nás někdo vyzvedne ráno o půl sedmé v lobby hotelu. Bylo už něco po sedmé a nikde nikdo. Po zavolání na info linku jsme zjistili, že pro nás nikdo nejede, zřejmě na nás zapomněli. 

Na pláž do Rockinghamu, odkud vyrážela “delfíní“ loď jsme nakonec během třičtvrtě hodinky dorazili Uberem (taxíkem). Což bylo nakonec moc fajn, protože taxíka nám společnost proplatila, my si užili soukromou jízdu a navíc nám pan taxikář povyprávěl různé zajímavosti o Perthu a Austrálii obecně. No prostě…všechno “zlé” je k něčemu dobré…vlastně zlé není nikdy nic, když se na to člověk podívá s odstupem a zjistí, co mu to přineslo.

Přijeli jsme přesně na čas. Skupina asi 25 lidí se právě naloďovala a byla příjemně pestrá. Mlaďoši i starší páry. Australani i cizinci. A samozřejmě partička mladých hóóódně opálených milovníků delfínů, našich dnešních průvodců s vyšisovanými vlasy od sluníčka, zářící optimismem a úsměvy s naprosto dokonale bílými zuby.

Hned na úvod se nám všichni představili a ještě než jsme vypluli jsme si rozebrali a oblékli neoprény. Dostali jsme ty lepší, s dlouhými rukávy i nohavicemi, v těch je mnohem větší teplíčko. 

Kdy jsme se do nich všichni nasoukali (v tomhle mi potápění připomíná lyžování, navlíct se do neóprénu je stejně tak těžký, jako obout se do lyžáků, pěkná fuška), přišel na řadu brífing ohledně samotného plavání s delfíny.

Blonďák (blonďatá byla úúúplně celá posádka) Jack, který naši dnešní výpravu vedl nás nejdřív seznámi s tím, jak to celý bude probíhat.

Důležité info bylo, i když s delfíny jezdí plavat každý den, nikdy dopředu neví, jaký zážitek to bude. Každý den je to úplně jiné a originální. A to proto, že záleží na tom jaké je počasí (dneska bylo nádherně, bezvětří, rovná hladina), jak daleko od pevniny delfíni zrovna jsou a v jak velké skupině (což se denně mění) a pak taky podle toho, co delfíni, na které narazíme budou zrovna dělat (můžou lovit, můžou si hrát, můžou cestovat).
V této oblasti žije něco mezi 150 až 300 delfíny.

Byli jsme rozděleni do několika malých skupinek, které se od sebe odlišovaly barvou bederního pásku. My jsme byli ve skupince spolu s jedním starším párem a dostali jsme černé pásky.

Do vody najednou šly vždycky jen 3 skupinky a barvy pásků sloužily k rychlé orientaci, která skupinka jde zrovna do vody. Opasky měly ale hlavně praktický důvod – drželi jsme se za ně ve vodě, rukou na zádech partnera a tvořili tak malé vláčky. 

Náš vláček vedla Molly, rozesmátá, nadšená mladá blondýnka (barvu vlasů už vlastně nemusím zmiňovat) s mikádem a pěkně střiženou ofinou. Na pomoc měla vodní skůtr, což nevím jak úplně popsat, prostě si představte takovou žlutou přenosnou podvodní vrtuli s motorem, která pomáhala našemu vláčku rychleji se pohybovat ve vodě.

Molly nás ještě upozornila, že si na nohu připíná nějako jako “rušičku” na žraloky, přeci jen jsme na otevřeném moři. Omotala si kolem kotníku návlek s asi tak metr a půl dlouhým kovovým lankem. Pochopila jsem, že to vydává nějaký ultrazvukový signál, který žraloky odpuzuje a zároveň nevadí delfínům. Asi něco takového plašičky na krtky a kuny.

Od této chvíle byly naším jediným úkolem byly jen čtyři věci:

1. čekat na signál, kdy Molly zahlásí barvu našeho pásku a v ten moment se rychle připravit na sestup do vody
2. držet se jednou rukou (kterou to určila Molly vždycky než jsme vlezli do vody) za opasek na zádech toho před námi, mít paži co nejvíc nataženou a nepouštět se
3. uvolnit celý svoje tělo hezky na hladinu, nekopat nohavama, nesnažit se plavat, nevydávat žádné zvuky (tak je člověk pro delfína nejpříjemnějším společníkem), prostě se rozplesknout jak mořská hvězda
4. užívat si pohled pod hladinu a na delfíííííny

Moc se mi tahle organizace líbila. Skvěle to fungovalo a opravdu jsme se nemuseli o nic starat, jen si užívat delfíny a maximálně si vystříkat masku pronimlžícím sprejem.

První skupinku delfínů jsme objevili poměrně rychle. Asi po čtvrt hodince plavby jsme zahlídli první hřbetní ploutvičky dělající obloučky na hladině. To bylo vzrůůůšo. Naše skupinka šla jako první, vklouzli jsme pěkně po zadku z lodi do vody, udělali vláček, rozplácli se na hladinu a nechali se Molly s vrtulí vozit. Bylo to prostě božíííí!

Pár metrů pod námi jeden krasavec zrovna lovil rybičky. Čumákem rejdil v rostlinách na mořském dně a během chvilky se pochlubil svým úlovkem a kroužil s rybičkou v tlamě kolem nás. Nádhera!!!

Pak už mi zážitky splývají v jeden. Nevím kolikrát ve vodě jsme byli. 4x možná 5x a vždycky to bylo úžasný. Jeden, dva, tři delfíni v bezprostřední blízkosti (někdy nás dělil třeba jen metr…přála jsem si dostat pusinku, ale tahle romantická představa se bohužel nekonala) kolem nás.

Většinou lovili rybičky nebo si jen tak zvědavě proplavávali kolem nás, pod námi. A samozřejmě nás opouštěli a my se pak s lodí přesouvali na jiné místo, na které nás zase jiní delfíni nalákali svými elegantními obloučky nad vodou.

Pod vodou jsme je dokonce i zaslechli. Takové to pískání, které určitě každý zná z CD z relaxační hudbou.

Zážitek bylo i pozorování delfínů z lodi, když zrovna naše skupinka nebyla na řadě jít do vody. Taková čistá dětská radost se objevila na tváři každého ze zúčastněných, kdykoliv se objevil nad vodou delfíní čumáček nebo ladně mrskla ocasní ploutev. Často se objevovali i úúúúplně u lodi.

Finále našeho zážitku bylo velkolepé. Když se s námi loď rozjela zpátky do přístavu, rozhodla se nás vyprovázet skupinka 4 delfínů, kteří ve velkých vlnách za lodí vesele skákaly nad hladinu. Tahle hopsací podívaná trvala snad 5 minut, delfíni si ten proud tvořený motorem lodi a vlny vyloženě užívali. A celá posádka s nimi. Byli jsme jak malé děti, výskali jsme, tleskali, nadšeně vykřikovali….prostě Božííííí!!!

V ten moment jsem si uvědomila, jak výjimečné stvoření delfín je. A jaké pocty se nám dneska dostalo.

Drtivá většina divokých zvířat se člověka bojí, utíká před ním…ale delfín? Ten je přirozeně zvědavý a hravý a jasně, ne vždycky má náladu na interakci s a člověkem, ale pokud ji má, je to jeden z nejkrásnějších zážitků.

Není myslím většiho privilegia pro člověka než když ho divoké zvíře pustí nahlédnout a aspoň maličko ho přijme do svého světa. Waw! Byla jsem úplně dojatá!

Po téhle kráse jsme se na palubě občerstvovali připraveným ovocem,já teda hlavně horkým čajem. Už jsem byla i přes tlustý neopren zmrzlá jak preclík. Oceán měl 22 stupňů.

Protože jsme delfíny objevili brzo a ještě nám zbyl čas, zastavili jsme kousek od pobřeží a kdo chtěl mohl si zašnorchlovat, zaplavat nebo vyzkoušet plavání s vodním skůtrem = tou 22kg žlutou vrtulí. 

Já jsem už byla vymrzlá a vymočená 🙂, ale David ten si zahrál na delfína a proháněl se další půlhodinu kolem lodi s vrtulí v pr….neee! Tam ne. S vrtulí před sebou 🙂

Nakonec nám Jack povyprávěl pár zajímavostí o delfínech! Prd jsem té australské angličtině rozumněla, ale z toho co jsem pochytila mě nejvíce zaujalo to, jakým způsobem spí. 

Delfíni jsou fakt neuvěřitelná stvoření!

Spí úplně jinak než my lidé a je to ovlivněno tím, že se potřebují nadechovat nad vodou, nemají žábry jako ryby. Když spíme my lidé, upadáme do stavu, kdy nevíme o svém okolí a spouští se dechový reflex = dýcháme automaticky. Tohle delfíni nemají a proto potřebují zůstat neustále při vědomí, jinými slovy, delfíni se aktivně rozhodují o tom, kdy se nadechnout.

Nadechnout se potřebují minimálně každých 30minut. Pokud by šli do hlubokého spánku, jaký máme my lidé, přestali by dýchat a dusili se nebo se utopili.

Aby delfín vůbec mohl spát, příroda to zařídila tak, že vždycky spí jen jedna polovina mozku. Druhá polovina zůstává bdělá a v pohotovosti, aby delfín mohl dál dýchat a dávat pozor na případné nebezpečí kolem sebe.

Když spí pravá mozková hemisféra delfín zavírá levé oko a naopak. Odhaduje se, že během 24 hodin spí každá z hemisfér pouze 4 hodiny. Obě hemisféry se přitom pravidelně střídají.

Při spánku delfíni nehybně setrvávají na vodní hladině, případně se nechávají unést volně proudem. 

My jsme se dnes taky nechali volně unést….DELFÍNY!

Na závěr přidávám citát z knihy Eckharta Tolleho –  Ticho promlouvá, který jsem si večer po tomto nezapomenutelném výletu “náhodou” nalistovala:

Na přírodě jsme závislí nejen kvůli fyzickému přežití. Potřebujeme ji také proto, aby nám ukázala cestu domů, cestu z vězení naší vlastní mysli. Jsme totiž ztraceni ve své činnosti a myšlení – ztraceni v bludišti zdánlivě neřešitelných problémů.
Zapomněli jsme na něco, co stále ještě vědí kameny, rostliny a zvířata. Zapomněli jsme, jak být – jak být sami sebou, jak být tam, kde je život: TADY A TEĎ.”

PS: Přidávám video z toho překrásného dne